KOMENTÁŘ: Proč mi včera nevadilo, že platím koncesionářské poplatky – G.cz
Vyhledávání

KOMENTÁŘ: Proč mi včera nevadilo, že platím koncesionářské poplatky

Včera odvysílala Česká televize dlouho očekávaný film Past. Film, který natočil režisér Viktor Polesný, popisoval neúspěšný pokus o emigraci Jiřiny Štěpničkové, slavné české prvorepublikové herečky, který byl ale plně v režii komunistické StB. Je dobře, že takový film vznikl. A nejen tento.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 17.2.2020, 11:57

Nebudu se pouštět do žádné recenze. Nejsem filmový kritik, od toho máme v redakci naší kolegyni Kateřinu a já jí rozhodně nemíním fušovat do řemesla, kterému navíc opravdu nerozumím. Ale nedá mi to, abych se trochu nad tím, co jsem v televizi včera viděla, nezamyslela z pohledu diváka a hlavně koncesionáře České televize.

Ne vše se povede

Už jsme tak nějak přivykli tomu, že na nás televize chrlí neskutečné kvantum různých seriálů, minisérií, filmů a dalších počinů. Tak nějak jsme si i zvykli, a chce se mi říct „bohužel,“ že se dost často jedná o díla, která kdyby nevznikla, tak se vlastně nic neděje. A to platí i o České televizi. Z některých výtvorů jsem se probírala hodně dlouho. Konkrétně musím jmenovat jako zářný příklad pohádku Slíbená princezna od režiséra Ivana Pokorného, kterou nám Čétéčko nadělilo k Vánocům v roce 2016. Díky pěkně za takový dárek! Jak já si tenkrát po jejím shlédnutí oddychla, že synovi bylo pouhých pět a na pohádku se tak nechtěl dívat! Představa, že mu musím vysvětlit, proč jsou princezny téměř nahé a proč pohádkový padouch pobíhá se samopalem vyzbrojený adekvátním počtem nábojnic, mne děsila, ani nevíte jak. Jen tak na okraj – pohádka je na ČSFD odměněna krásnými 20%. A já si tenkrát na Štědrý večer položila otázku: "Pane Bože, proč na tohle musím také připlácet?“ Vždyť tady byla přidaná hodnota jedna velká nula! A takových parád bychom našli v dlouhé historii ČT určitě víc.

Zpátky do školy

Na druhou stranu, a to je rozhodně pozitivnější zjištění, vznikají poslední dobou v České televizi pořady, o kterých se hodně mluví, které dokáží rozpoutat diskuzi (a teď nemyslím diskuzi na téma „kravinacosedětempustitnedá“), a které donutí kolikrát člověka zamyslet se a případně oprášit si své dávno zapomenuté znalosti nebo naopak doplnit si neznalosti. Třeba už jen proto, aby si ověřil, co je reál a co umělecká fikce. No, kolik z vás znalo nějak víc Františka I. Lotrinského? Jo, byl to manžel Marie Terezie, té panovnice, kterou nenávidí školáci, protože může za to, že musí chodit povinně do školy. A co jste věděli dál? Nebo další příklad – Stockholmský syndrom. O něm jsme vesměs věděli nejspíš jen to, že se projevil u Rakušanky Kampusch, když ji konečně po x letech policie osvobodila od šíleného únosce. Vysoká hra nás pro změnu zavedla do vysokých pater politiky a asi řada z nás si jen povzdechla, že o plno věcech je lepší nevědět. Jako bonus se pak ukázalo, že Richard Krajčo by možná měl víc hrát a méně muzicírovat.

Chceme další past?

A dostáváme se k Pasti. Včera nám televize naservírovala příběh Jiřiny Štěpničkové, talentované české herečky, která zažila, co to je být v jeden moment davy milována a pak těmi samými davy de facto lynčována. A jako důvod stačilo, že se v šílených padesátých letech minulého století rozhodla, že nechce žít v zemi, která je morálně tak v háji, že už to ani snad víc nejde, a že chce, aby její jediné dítě vyrůstalo ve svobodě… Strašné provinění, co? Pro dnešní mladou generaci je tohle už kolikrát doba stejně vzdálená jako pravěk. A právě proto je důležité, a to zvláště nyní, jim tohle vysvětlovat, ukazovat. A jednou z cest je i televizní tvorba. V tomto konkrétním případě se jednalo o příběh, který ano, popisoval život kdysi velmi slavné filmové star, ale hlavně to byl příběh nešťastné mámy, která padla do estébácké pasti, přišla na dlouhou dobu o svého syna, a které komunisti prostě zničili život. Mimochodem, malému Jiřímu byly tehdy 4! A ani to estébákům nebránilo, aby ho od mámy odtrhli a následně vyslýchali. Nebylo to vůbec jiné, než praktiky nacistů za druhé světové války. Co to s takovým malým dítětem udělá, to si člověk raději nepředstavuje a Jiřímu Štepničkovi patří díky, že se rozhodl toto svědectví podat a vzpomínat tak na něco, na co by každý asi spíš rád zapomněl, i když to nejde. Jiří, máte můj obdiv.

Možná se ptáte, proč jsem se k sepsání tohoto komentáře rozhodla. Důvod je jednoduchý. Včera mi opravdu vůbec nevadilo, že platím koncesionářské poplatky. Ono totiž připomínat si historii právě teď vůbec není na škodu. Nevím, jestli máte stejný pocit jako já, ale poslední dobou se mi zdá, že doba, kdy je normální lhát a ohýbat a točit pravdou, doba, kdy si parta „vyvolených zvolených“ myslí, že jí opravdu projde vše, protože národ je uřvaný plebs, se kterým je třeba rázně zatočit, se tak nějak plíživě blíží. Nemyslíte?

Takže Česká televize, veřejnoprávní medium naše, nepolevuj. Někdy ti to jde líp, někdy hůř, ale tu historii do nás opravdu val. Na to ti budu i ráda každý měsíc přispívat. Protože „opakování je matka moudrosti“ a historie má ten zvláštní dar, že má tendenci se opakovat. A já, a doufám, že nejsem sama, vážně některé staré pořádky zpátky nechci.

Podobné články

Doporučujeme

Další články