Na svět přišel jako Karel, jméno si později změnil na jeho slovenský ekvivalent. Narodil se 12. října 1896 v obci Choťánky nedaleko Pardubic. Pocházel z prosté dělnické rodiny, vyučil se strojním zámečníkem, nejspíš již během učení se začal angažovat v radikálním dělnickém hnutí. Jeho plány přerušila první světová válka. Byl odveden do rakousko-uherské armády a bojoval na italské frontě, poté přešel do nově formující se československé armády. Stejně jako Klement Gottwald se podílí na tažení československé armády proti Republice rad – tedy proti bolševikům. Lze však vytušit, že tato anabáze na něj zapůsobila negativně, z armády odchází a rozhoduje se zůstat na Slovensku, usazuje se na severu ve městě Vrútky. Zde pracuje v železničním depu. Od té doby si také začíná říkat Karol. Angažuje se v prosincové generální stávce, spoluzakládá místní svaz komunistické mládeže a v roce 1921 je již jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Československa. Ve Vrútkách se seznamuje s Gottwaldem, který zde vydává komunistický týdeník. V roce 1924 dává u dráhy výpověď a stává se krajským tajemníkem v Žilině.
V roce 1938 se stává tajemníkem slovenské komunistické strany, která je ovšem již v ilegalitě. Nebyl typem člověka, jenž by byl schopný pracovat v resistentním hnutí a utajení. V zásadě mu dělaly problém metody konspirace, jak sám říká, měl pořád strach, jako když se na člověka chystá skočit tygr. Na jaře roku 1939 se mu ulevilo, byl mu povolen pobyt na území Sovětského svazu. O rok později je moskevským vedením KSČ poslán zpět na Slovensko, aby zde dohlížel na místní komunisty. Zde se znovu ukázala jeho bojácnost, ostatním členům kvůli jeho činnosti hrozilo vyzrazení. Nakonec se, proti vůli KSČ i Kominterny, vrací do Sovětského svazu. Za trest je mu zakázána politická činnost a musí pracovat v továrně. Dopadl ještě dobře, mohl být také označen za zrádce a poslán do gulagu nebo zastřelen. Zde se seznamuje s jiným komunistickým funkcionářem Pavlom Davidem, který spolupracuje s NKVD a ke spolupráci zrekrutuje také Bacílka. Díky tomu je v roce 1943 poslán zpět na Slovensko. Nejdříve agituje mezi zajatými vojáky Slovenského štátu, poté je spolu s K. Schmidtkem poslán založit nové ilegální vedení. Bacílek je poslán jako radista s dovětkem, že nesmí být zapojován do politické práce, pouze využíván pro technické záležitosti. Dopadlo to katastrofálně, Bacílek není manuálně zručný a spojení s Moskvou se mu nepodaří ani jednou navázat. Od roku 1943 až do květnového povstání v roce 1945 nemá ilegální komunistická strana na Slovensku kvůli Bacílkovi spojení s Moskvou.
Během slovenského národního povstání Husák porušil příkaz Moskvy o zákazu politické práce pro soudruha Bacílka a posílá jej jako politického komisaře do jedné z partyzánských skupin. Vrací se také do funkce organizačního tajemníka KSS. Když bylo povstání potlačeno, ukrývá se nejdříve na faře a poté v horách. Po válce byl jeho vzestup raketový, byl zvolen do sboru pověřenců, poté byl přeřazen do Prahy a stal se ministrem státní kontroly. V roce 1952 se stává ministrem národní bezpečnosti – v podstatě politickým šéfem Státní bezpečnosti. Bacílek funkci přijmout nechtěl, také tvrdil, že se na ni nehodí, Gottwald jej však nakonec přesvědčil. Jeho hlavní úkol byl připravit a zrežírovat proces se spikleneckým centrem okolo Rudolfa Slánského. Vše samozřejmě řídili sovětští poradci, také oni navrhli Bacílkovi, aby před procesem s některými obžalovanými pohovořil a návrh sovětských poradců byl brán vždy jako příkaz. Jeho vina je v tomto směru nesporná a o to větší, že na základě metod vyšetřovatelů mohl tušit, že jsou všechna obvinění vymyšlená. V 60. letech musí své působení vysvětlovat před komisí, je odvolán ze všech stranických funkcí, ale není uvězněn. Umírá v roce 1974 v Bratislavě.
ZDROJE:
wikipedia, pravda.sk, rozhlas.cz