Karel Kryl dodnes patří k symbolům československého písničkářství. Být v roce 1969 autorem protikomunistických protestsongů nebylo v tehdejším socialistickém Československu vůbec jednoduché. O tom by mohl dlouze povídat i tento český umělec, který se před 54 lety rozhodl nevrátit se z písničkářského festivalu na západoněmeckém hradě Waldeck. Jedinou cestou pro něj tehdy bylo požádat o politický azyl a v Německu posléze zůstat dalších 20 let. Pro Kryla to tehdy musely být těžké časy.
Karel Kryl byl ze sametové revoluce zklamaný
Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v noci 21. srpna 1968 se život českého písničkáře Karla Kryla změnil k nerozeznání. I když se mu zhruba půl roku po invazi Sovětů podařilo vydat debutovou desku Bratříčku, zavírej vrátka, ze které pochází i stejnojmenný hit. Ten prý napsal v noci 21. srpna 1968 jako reakci na okupaci. Nicméně před albem měl mnoho písní vydaných, a některé z nich se hrály dokonce v rádiích, a to především díky hudebnímu novináři a moderátorovi Jiřímu Černému. Ten tehdy Krylovi velmi pomohl. Například mu pomáhal s výběrem písní na debutovou desku, a dokonce některé jeho písně nasadil do hudební hitparády v rámci pořadu Čtrnáct na houpačce, což byla hitparáda Československého rozhlasu. V hitparádě uspěla Krylova píseň Bratříčku, zavírej vrátka, ale později byla komunisty zakázána a pořad byl nakonec 30. března roku 1969 zrušen.
Zhruba dva měsíce po zrušení hitparády se Krylovi podařilo vystoupit v Norsku, kam ho pozval norský studentský svaz na základě iniciativy československých exulantů. Krylovo zhruba 22 minut dlouhé vystoupení bylo dokonce zaznamenáno norskou veřejnoprávní televizí, která záznam před necelými třemi lety zveřejnila. Krylovi bylo tehdy 25 let a jednalo se o jeho první cestu na Západ. Písničkář se tehdy rozhodl vrátit zpět do Československa, ale jeho další koncertní výprava do zahraničí už dopadla jinak. 9. září 1969 vyrazil na písničkářský festival v západoněmeckém Waldecku, odkud se rozhodl nevrátit. Požádal proto o politický azyl a v západním Německu pak zůstal až do roku 1989.
Kryl se prý ze začátku cítil v exilu osamocený a nevěděl, co si počít. Naštěstí mu pomohli Češi žijící v Německu, kteří mu byli oporou. Dokonce napsal i dopis svým rodičům do Československa, v němž uvedl, že se ve světě neztratí, a že je tam stejný chléb jako doma. „Lidé jsou dobrý i zlí jako doma, snad se mi nebude příliš stýskat,“ vzkázal jim Kryl, který se pak stal spolupracovníkem redakce Svobodná Evropa. Tvořil, zpíval a psal knihy i reportáže. Ve Svobodné Evropě nakonec začal od roku 1983 pracovat. Spolupodílel se na tvorbě hudebních a sportovních pořadů. V Německu se během let stal dokonce jedním z představitelů protikomunistických protestsongů, takže jezdil po Evropě i Americe a zpíval pro Čechy v exilu. Zajímavé bylo to, že se rozhodl nepožádat o německé občanství, aby neztratil to československé.
Kryl se do Československa vrátil až na konci listopadu 1989 kvůli pohřbu svojí matky. Do Československa se bál přijet, protože disponoval československým občanstvím. Netušil proto, jak se k němu budou chovat na hranicích, a tak požádal opata Opaska o to, aby mu sehnal přes bavorskou vládu humanitární vízum. Krylovi se nakonec podařilo do rodné země skutečně dostat. Podle jeho slov se jednalo o jeden z jeho nejlepších týdnů v životě, a to přesto, že jel na pohřeb své vlastní matky. V Praze v té době probíhala sametová revoluce, u které samozřejmě Kryl nemohl chybět. Nakonec zazpíval společně s Karlem Gottem na balkonu Melantrichu na Václavském náměstí v Praze. Svého vystoupení prý nakonec litoval.
Z počátečního nadšení Karel Kryl velmi rychle vystřízlivěl. Na začátku roku 1990 proto nahrál kritickou píseň Sametové jaro. V jedné ze svých písní se dokonce vyjadřoval proti rozpadu Československa, s nímž nesouhlasil. Svůj postoj k tehdejším poměrům poměrně rozsáhle popsal v rozhovoru s Milošem Čermákem v knize Půlkacíř.
Nakonec náhle zemřel 3. března 1994 v Mnichově na nečekanou srdeční příhodu. Karel Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově sv. Vojtěcha v Praze.
Podobné články
Arian Ebrahimi
Doporučujeme
