5 eurodancových interpretů z 90. let, které pamětníky donutí zamáčknout slzu nebo polknout zvratky

 
Většina z nás, co vyrůstala v 90. letech, si chtě nechtě užila tzv. eurodancovou vlnu a tenhle malý výtah dá vzpomenout na bakelitové walkmany a táborové diskotéky.  

1. Marky Mark & the Funky Bunch

Mark Walhberg má až skoro zázračné štěstí, že se na jeho kariéru slipového rapujícího mága téměř zapomnělo. Původně byl s bratrem Donniem členem New Kids on the Block, ze kterých byl však kvůli vznětlivé povaze brzy odejit (odseděl si dva roky za to, že jakémusi Vietnamci vypíchl oči hákem na maso). Chytnul se jako model spodního prádla a nedlouho na to začal po vzoru Vanilla Ice kariéru bílého rappera. Jeho „tvorba" byla však ve skutečnosti spíše ta nejhorší možná mutace devadesátkového eurodancu. Mark to posléze začal zkoušet u filmu a poté co sklidil skvělé kritiky zvláště za snímek Hříšné Boogie, založil tělový olej a slipy od Calvina Kleina hluboko do skříně, až časem mnoho lidí zapomnělo, že Marky Mark a Mark Walhberg jsou tatáž osoba. Nakonec se tedy z příšerného muzikanta stal celkem solidní herec. Ti, co vyrůstali v 90., však jeho strašlivé tajemství po většinou znají.  

2. DJ BoBo

Peter René Cipiriano Baumann, který si z nějakého zvláštního důvodu říkal DJ BoBo, přestože nebyl ani DJ a ani jedno z jeho tří jmen není Robert, začal svou hvězdnou dráhu jako pekař v jakési švýcarské pětitisícové díře. Vysolárkovaný, umaštěný BoBo však hned začátkem devadesátých let prorazil jako „umělec" a jeho kolotočárský europop s oduševnělými rapovanými texty typu „music is what I'm living for" se brzy stal vlajkovou lodí oslizlé a nevkusné hudby pro teenagery tehdejší doby. René ale na rozdíl od většiny svých kolegů (povětšinou rychlokvašek z Beneluxu, Německa, Švédska či Rakouska) vydržel opruzovat svými vypalovačkami a tanečním talentem Tomia Okamury celkem dlouhou dobu a když už to vypadalo, že nové milénium pošle jeho řídnoucí kombinaci mulleta a ponnytailu do věčných lovišť, vytasil se se svým největším hitem Chihuahua, který rozjel nejeden vláček na diskotéce u bazénu na dovolené v Bibione. DJ BoBo má na kontě neuvěřitelných 13 desek, ale posledních 10 let díky bohu jen paběrkuje.  

3. E-rotic

Německý projekt E-rotic byl jednou z mnoha eurodancových debilit, za kterým stála šedá eminence jakéhosi producenta (který zkušeně ovládal arpeggio na klávesák Casio a drum-machine s jedním fungujícím tlačítkem) a tudíž byl tak depersonalizován, že vlastně nikdy nikdo nevěděl, kdo že to v něm zpívá a rapuje. Koneckonců za jedenáctiletou dobu existence se v dvojčlenném uskupení vystřídalo 11 lidí. V případě E-rotic to však bylo zjednodušeno tím, že nebylo nutno shánět podobně vypadající „muzikanty", jako byli ti vyražení, protože valná většina klipů byla animovaná a jak nápaditý název napovídá, opírala se o sexuální innuendo v textech a explicitní vizualizaci pro ty méně chápavé. Rádoby veksláci prohánějící se Prahou ve svých Favoritech s vytuněnou audio výbavou stahovali okýnka až dokud se klička nezasekla a oblažovali tak kolemjdoucí esencí německého nevkusu.  

4. MC Erik & Barbara

I naši nejbližší východní sousedé měli želízko v ohni devadesátkové hudební dekadence. Úděsné seskupení Maduar se rozštěpilo, takže místo jedné sračky tu byly najednou dvě. Jedna pokračující pod původním názvem, druhá jakožto MC Erik & Barbara. Nově vzniklé duo nešetřilo při výběru názvu kreativitou – Erik Aresta a Barbara Haščáková pouze ukrojili svá příjmení a prvně jmenovaný si přidal světově znějící přízvisko MC. Vzhledem k tomu, že konkurence v oboru byla většinou z neanglicky mluvících zemí, stupidní texty a občas prapodivná angličtina nijak nevybočovaly z (pod)průměru žánru. Erik sice vypadal trochu jako gigolo čtvrté cenové kategorie a liboval si v příšerných havajských košilích, ale nedá se mu upřít snaha jít za hranice obecně používaného pseudorapu nebo jakési deklamace a zkusit přimíchat trošku ragga. Ono celkově vzato museli v oné dekádě Jamajčané vyskakovat z kůže, protože prznit reggae rytmy bylo oblíbenou zábavou dalších kočkovských umělců jako např. Ace of Base, Mr. President či Peter André.  

5. Dr. Alban

Zatímco karibští MCs si říkají Dr., Professor, Lieutenant nebo General jen tak pro prdel, Alban Nwapa, který se narodil v Nigérii, odjel ve třiadvaceti letech do Švédska studovat zubařinu a u toho se přiživoval jako DJ a do svých setů občas i něco zahulákal, až si jakýsi filuta všiml, že krom talentu v trhání zdravých zubů dokáže pěkně pomučit i hudebně gramotné posluchače a zároveň rozžhavit kulturní analfabety. Jeho hit It's My Life, kde roztomile šišlal a překotně frázoval něčím, co vzdáleně připomíná angličtinu, točily rádia kadencí centrifugy na Matějské a dredatý Afričan se stal miláčkem všech navštěvujících základní školy a odborná učiliště. Píseň používá čtyřakordový klávesový postup, který má minimálně v půlce svého repertoáru 95 % eurodancových interpretů. Přestože Alban zůstal navždy „one hit wonder", podařilo se mu prodat celosvětově 16 miliónů desek, což je asi o 15,5 miliónů víc, než prodali Kabáti. Dnes si tedy může hovět v pozlaceném zubařském křesle a občas obšťastnit pár stárnoucích sekretářek na nějaké vesnické diskotéce. Pokud si myslíte, že toto je hudební peklo, mýlíte se. Peklo je ZDE

Komentáře