Jsem jak Edith Piaf, ničeho nelituji, říká herec David Matásek – G.cz
Vyhledávání

Jsem jak Edith Piaf, ničeho nelituji, říká herec David Matásek

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Pro někoho je David Matásek navždycky Kendy z filmových Básníků, pro dalšího svérázný polda Michal Bříza ze stejnojmenného seriálu, pro milovníky divadla skvělý divadelní herec. V rozhovoru, který vám přinášíme, jsme probrali všechno možné - práci, dobu koronavirovou, ale také například hudební talent a vkus jeho dětí.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 10.10.2020, 09:20

Na rozhovor s Davidem Matáskem jsem se těšila, a to hned z několika důvodů. Jednak se už nějaký pátek známe (proto i to tykání, které nám přišlo přirozenější přiznat), a tak jsem věděla, že povídat si bude o čem. Navíc je David nejen výborný herec, ale také galantní, chytrý chlap se smyslem pro humor a zvláštní, milou laskavostí. Možná je to i tím, že se narodil na svatého Valentýna. A jako bonus - a teď, pánové, promiňte, na svých sedmapadesát vážně nevypadá, naopak zraje jako víno.

Rozhovor jsme dělali před pár dny, kdy činoherní divadla mohla ještě hrát. Teď je vše jinak, bohužel. Tak držíme palce nejen Davidovi, ale nám všem, aby se svět zase začal vracet pomalu do normálu a my se mohli na něj a jeho kolegy zajít podívat třeba do Národního...

Karanténa měla i své pozitivní stránky

Jak jsi prožil jarní karanténu, tedy dobu kdy se nedalo vlastně skoro nic dělat?

Ze začátku jsme byli všichni samozřejmě v hrozné panice, protože jsme o tom nic nevěděli, byli jsme odkázáni na oficiální zprávy a zvěsti a také na docela strašidelné zprávy z Itálie, tak jsme to samozřejmě hodně sledovali. Došlo například k tomu, že když se Antonín (poznámka redakce: syn Davida Matáska) loučil s babičkou se slovy „užij si koronavirus“ a další syn Ben se zeptal „tati, kdy umřeme,“ tak jsem to všechno zhasnul, vypnul a řekl jsem, že takhle to nejde. Na Velikonoce jsme odjeli na chalupu. Před tím jsme se samozřejmě zeptali sousedů, jestli jim nevadí, že přijedou Pražáci a přivezou covid (smích). Reakce byla: „Prosím Tě, přijeďte, uvidíte sami.“ Já jsem to ale chtěl mít posvěcené, abychom nezpůsobili nějakou paniku.

Pak jsme byli na střídačku tam. Samozřejmě, že Ben chodil k sousedům na wifinu, aby se mohl vzdělávat. To samé dcera Maruška.

Mělo to celé i své pozitivní stránky, kdy jsme se například začali zabývat myšlenkami, co ta naše práce ve společnosti znamená, jestli to lidi vůbec chtějí, jestli jim, ale i nám bude chybět. Jestli se nemáme zabývat něčím jiným a na živobytí si vydělávat jinak. Myslím si, že to vlastně není vůbec špatné si tyhle otázky někdy položit. Člověk žije v nějaké bublině a pořád se jenom ujišťuje, že to dělá správně, ale co když to tak není? V tomhle to bylo pozitivní a já se snažím brát si z toho to dobré, protože žít v panice a v nějaké paranoie se mi nechce. Děti samozřejmě okamžitě vše poznají. Vidí, že tatínek kouká do země, a to není dobré.

Nenapadlo tě v ten moment, co bys dělal, kdybys nemohl hrát?

Vzhledem k tomu, že nic neumím, tak nevím (smích). Nemám žádnou paralelní profesi, jako někteří herci, kteří jsou manuálně šikovní a těm závidím. Že bych se živil jako nějaká nekvalifikovaná pracovní síla, to mi přijde hloupé. Hodně mne navedl můj bratr, který se živil jako rozvážková služba. Lidi nevycházeli ven a nechávali si vozit do home office různé obědy, takže to by asi i díky tomu, že jsem na skútru mobilní, byla cesta. Dělalo to tak dost mých kolegů herců nebo jiných profesí od filmu.

A co jsi tedy dělal? Nevěřím, že nic.

Živilo mne načítání audioknih. To byla jediná věc, která se dá dělat v opravdu minimum lidech. Je tam technik, režisér a interpret - herec, který to načítá. V tomhle směru to bylo hrozně dobré. Co se načítá, to je jiná věc, člověk si nemůže moc vybírat. Dramaturgie je daná tím, co mají lidi rádi, co čtou, co kupují za knížky, a to není někdy žádná hitparáda. Ale to já již lidsky neposuzuji. Samozřejmě by mne bavila víc literatura faktu, ale lidi milují detektivky. Je paradox, že já to nečtu, a teď jsem v televizi za jednoho z nich. Tenhle žánr mě jako čtenáře prostě nikdy nechytl, a to rozhodně nechci tvrdit, že jsem nějaký krasoduch. Miluji třeba sci-fi, což je taky pažánr, ale já to miluji a jsem v tom zakletý. Pravda ale je, že by se točili sci-fi seriály, to u nás asi nehrozí. Škoda, Star Trek bych si dal.

V tomhle směru je to dobré, že se u audioknih sejdou různé generace nebo i lidi s jiným hudebním vkusem. Slyšel jsem i to, že lékaři, když mají náročné operace, poslouchají právě audioknihy. Na stylu hudby se totiž neshodnou, každý poslouchá něco jiného. To samé architekti – malují baráky, sedí jich u prken pět a taky poslouchají.

Která z knih tě bavila namlouvat nejvíc?

Hrozně mě bavil Jakub Szántó a jeho Za oponou války. Za prvé to byl oříšek, velká výzva. Tím, jak jezdí po celém světě a pohybuje se přímo v místech válečných konfliktů, je to i tak psané a člověk se musí přenést například přes obtížnou výslovnost arabských názvů, včetně jmen největších darebáků, ale i hrdinů. Navíc Jakuv Szántó je politolog, takže to vše vidí trochu jinak než normální válečný zpravodaj. Je to kniha na pomezí cestopisu a učebnice politologie, a to bylo hodně zajímavé. Díky němu jsem vlastně viděl kus světa a také strašných a šílených osudů. Najednou tomu alespoň trochu začneš rozumět nebo spíš chápat, kdo jsou ti největší hráči v těchto konfliktech. Není to nic povznášejícího, ale je dobré to vědět, protože média úplně vše neříkají.

Pak mě začal bavit Jo Nesbo, což je sice detektivkář, ale jeho knížky jsou detektivky nového střihu a jedná se spíš o psychologické knihy. On ty postavy má prokouknuté, což pro mne jako pro herce je strašně poučné. Tak tohle jsem dělal a jedu v tom dál. Je to samozřejmě náročné na čas a přípravu, ale hrozně mne to baví.

Nepřipojím se k rozumbradům

I když jsme znova v nouzovém stavu, je ta situace podle tebe lepší? Divadla hrát můžou, když se v daném kusu nebude zpívat.

To je pravda, hrát můžeme, když nebudeme prskat a dodržíme všechna nařízení. Národní divadlo jde v tomto směru příkladem. Máme koridory, kde se diváci nemusí ničeho obávat. Vejdou do divadla a s jinými návštěvníky, kteří sedí na balkoně nebo v lóžích se vůbec nepotkají. Musí mít roušky, což jim nezávidím, ale na druhou stranu to chápu. Jsou samé změny, každou chvíli je někdo v karanténě, protože herci rotují mezi soubory. Každé představení je tak vlastně ohrožené a já obdivuji náš aparát, dámy v kanceláři, které vymýšlí z hodiny na hodinu alotria se záskoky. Snažíme se tvářit, že to zvládáme a nevnášet do toho ještě větší chaos, než je.

Máš děti různého věku. Jak jsi jim vysvětlil, co se děje? Ptali se?

Ano, samozřejmě se ptali a než jsme to vyply, tak byly pod tlakem médií a vnímaly to. Viděl jsem, že jim to nedělá dobře, že to množství informací, často protichůdných, je neuklidňuje. Normálně jsme si o tom popovídali, co by mohlo být. Upozornili jsme je, že některé věci teď nemůžou dělat, že se nemůžou vidět s kamarády, že musí víc dbát na zásadní hygienu, jako je například mytí rukou, že nosíme roušky. Vše jsme s nimi probrali a oni to celkem chápou.

Jaký je Tvůj osobní názor na to, co se nyní děje? Jak se na to díváš?

Nechci se připojit k žádným rozumbradům, nejsem v této problematice vůbec kovaný a v této situaci se snažím zachovat si zdravý rozum.

Zkoušíme do šuplíku

Teď ale k práci, k divadlu. Zkoušíš něco nového?

Ano, říkáme tomu zkoušení do šuplíku, protože termín premiéry je nejasný. Zkouším se soukromým divadlem Verze, které založily Jana Janěková s Lindou Rybovou, hru s Thomasem Zielinskim takový divadelní horor. Je to klasický čtyřúhelník, kde se provalí nevěra. Není to ale moc srandovní. Je to spíš o tom, jak to naboří život vyšší střední třídy, v místě, kde lidé jsou provázaní, jejich děti spolu chodí do školy… Jedná se o určitou komunitu, takový ten Šmoulov, a to je najednou v troskách. Hrozí, že se ti lidé povraždí. Jako deus ex machina tam přijde manžel jedné té dámy a říká jí, že se nic nestalo, že na světě jsou horší věci, a on že se bude tvářit, že o ničem neví. Všichni z toho vyjdou pomlácení, poučení. Jedná se vlastně o velké varování. Dnešní svět je takový, že tyhle nebezpečné věci, které se mezilidských vztahů týkají, se berou na lehkou váhu. Prostě takové rychloobrátkové zboží – když nevyhovuje, pryč s ním. Je stará, vyměňte ji za mladší. Fakt si nemyslím, že je tohle v pořádku. V tomhle jsem staromilec, i když papírově nevypadám, ale v hlavě to takhle mám.

A co tvoje domovské Národní divadlo?

V Národním divadle nás zaměstnávají změny a záskoky, to se pominout nedá, již jsme se o tom bavili. Měli jsme i premiéru, teď máme před sebou druhou jedné věci, kterou jsme nazkoušeli již na jaře, ale díky covidu jsme měli premiéru tak nějak na zapřenou - ve Stavovském divadle. Ale moc se těším na zkoušení, které vypukne v prosinci a premiéra by měla být v únoru příští rok. Je to moc zajímavá věc, kterou dělá Petra Tejnorová, která je vyhlášená divadelní revolucionářka a volí takové netradiční postupy. Hra je o obsazení Stavovského divadla v roce 1918 davem národovců, takových fangličkářů, kteří vyhází herce Zemského německého divadla. To byl vlastně historický důvod, pro který Tomáš Garrique Masaryk již nikdy do budovy Stavovského divadla nevstoupil, protože ji považoval za pošlapanou. Jmenuje se to Lid versus Kramer a Kramer byl intendant oné německé společnosti. Tohle jsou takové nehezké skvrny na naší historii, které je ale podle mne důležité si připomínat. Ono ani v první republice nebylo vše tak růžové, jako si občas myslíme.

Co televizní a filmové role?

Ještě nás čekají s Viktorem Preissem dva Případy pro dva podle Aleny Proškové. Už jich máme za sebou šest. Tím to uzavíráme, protože i režisérka Lucie Bělohradská již nechce pokračovat a ono dalších možností ani mnoho není. Spousta těch detektivek by se v dnešní době vyřešilo zvednutím mobilu, a to proto, že dochází k určitému časovému posunu mezi předlohou a současností. Musíme tedy volit případy tak, aby byly i dnes uvěřitelné. Mám tuhle práci rád, protože je to ještě takové „staré.“ Česká televize to umožňuje tím, že má na realizaci trochu víc peněz a také i času na samotné natáčení. Paní režisérka je navíc docela pedant, a to se mi líbí. Se scénáristkou příběhy pro televizní zpracování i píše, takže je to trochu jiné, než na co jsme ze současné seriálové tvorby zvyklí. On to vlastně ale seriál není jako spíš série uzavřených případů.

Televizní Polda

Na obrazovky Primy se vrátil oblíbený seriál Polda. Kolik let s ním žiješ?

Jsou to, myslím, víc než čtyři roky.

Nelituješ toho, že jsi do toho tenkrát šel? Z Michala Břízy je dneska už svým způsobem ikona.

Ne, to rozhodně ne. Já jsem v tomhle jak Edith Piaf – ničeho nelituji. Myslím si, že vším, čím projdeme, a to i v tom negativním slova smyslu, a to nemyslím rozhodně Poldu, ale spíš život, tak je škola. Život je cesta a na té cestě sbíráme, co nás potká. A v tom je to dobré.

U Poldy navíc zahrála náhoda, úplná haluz, myslím tím moje obsazení. Igor Orozovič mi říkal, jestli bych nešel s ním, že shání představitele doktora – patologa do seriálu. Já mu kývl, pak jsme s režisérem Jardou Fuitem zkoušeli. My se známe ještě z Letiště, Přešlapů, u castingu tak vládla přátelská atmosféra. Všiml jsem si, že mám mluvit s nějakým poldou a zeptal jsem se, kdo to je. A oni že ještě neví, že mi ho budou nahazovat. Tak proběhlo jedno kolo. Posléze jsem šel na druhé kolo a oni po mně chtěli, abych poldu přečetl. A kostky byly vrženy. V podstatě jsme se již pak loučili, že to bude tak, jak to je teď.

Víš, že se ti říká „český Schimanski?“

Ano, vím to, že se to povídá. Mohli jsme se domluvit s Lojzou Švehlíkem, jestli by mně nechtěl dabovat. Bylo by to jedna ku jedné (smích).

V čem je ti Bříza sympatický? Je ti v něčem blízký nebo je to prostě „jen“ role?

Já takový vůbec nejsem, je to, jak říkáš, prostě role. Jestli tam něco je, tak si myslím spíš, že je to dané věkem. Mám rád konstantní věci, které se nemění, ale na druhou stranu nejsem zaseklý, nejsem nějaký retro pán, který se bojí nových technologií, to úplně ne. Já díky tomu, že jsem obklopený mladými lidmi, mladými ženami, když už to řeknu takhle natvrdo a mám i malé děti na to, kolik mi je, tak to mě nenechá ustrnout. Děti ti to vše ukážou, chtějí od tebe slyšet i názor, musíš být prostě „in.“

Umíš si představit, že by jsi usnul a vzbudil se třeba za deset, dvacet let?

Klidně. Docela by mne i zajímalo, kam se svět posune, protože samozřejmě jsou věci, které mne úplně nadšením nenaplňují. Teď jsem viděl dokument, který se jmenuje Sociální dilema, je to naprosto šílená podívaná trvající hodinu a půl a po jeho shlédnutí jsem si uvědomil, že musí dojít k nějaké regulaci, protože to se nedá nechat jenom tak. Plno věcí se musí zastavit, zvlášť když víme například o podprahových reklamách, které jsou zakázané, 25. okénko už se nepoužívá, tak jak je možné, že tohle nikdo nehlídá? Vím, že jsme obklopení různými nařízeními, ale zrovna v tomto případě, když k tomu mají přístup děti, by mělo být přísnější. Protilátky proti tomu nemáme. Jsme potom ve vleku nějakých technologií a algoritmů.

Igor Orozovič v Poldovi skončil a nahradil ho Vladimír Polívka. Nejste si moc podobní? Není to Břízova mladší kopie?

Mně se právě líbilo, že celé úplně změnili a mladého kolegu udělali úplně jinak, protože si myslím, že by v tom diváci měli guláš. Docházelo by ke srovnávání, protože lidi strašně rádi posuzují, nálepkují a nástěnkáři by k tomu měli tisíc názorů. Myslím si, že tvůrci udělali dobře. A to, že ho Bříza vidí malinko jako sám sebe před třiceti lety, to mi přijde vtipné. Mně se to v divadle někdy také stane, když vidím nového kolegu v souboru, že si řeknu „vždyť to jsem já před x lety.“ Ale je dobré nechat to být. Vím, že nejen starší herci, ale už i moji vrstevníci mají tendence říkat, že to už bylo, že už se to dělalo. To mi ale přijde nefér, protože na kamna si musí sáhnout každý sám.

Mladým nezávidím

Chtěl bys být o těch třicet let mladší?

Ne, vůbec jim to nezávidím. Doba je teď hnusná, myslím pro naši profesi. Je to strašně rychlé. Dneska na sobě soustředěně pracovat je těžké. Lákadel a možností je tolik, že člověka to rozstřeluje do různých stran.

Myslíš, že některé z tvých dětí půjde ve tvých stopách?

My si z toho doma děláme legraci. Vždycky říkám, že jsem si od herecké asociace koupil vakcínu, kterou vyvinuli v Divadelním ústavu. U starších dcer se to povedlo – Linda je sice extrovert, ale věnuje se produkci. Maruška má před sebou zářnou kariéru, ale velice nenápadnou a já se hrozně těším na to, co z ní bude. Ale u kluků se trochu obávám, to jsou kašpaři. Já jim nic neříkám, sami vidí, co to obnáší. Občas si postěžuji, že bych se s nimi radši válel na gauči nebo se s nimi pral, případně koukal na nějaké jejich hovadiny, ale musím jít večer do práce, hrát. A to si vážně nechci stěžovat.

Vím, že jste všichni celkem muzikální. Na co děti hrají?

Maruška před asi dvěma lety přišla takovým tím svým hezkým, jemný, ženským, podprahovým způsobem k tomu, že začala hrát na moji starou kytaru, kterou nejprve oprášila, natáhla sama nové struny… Já jsem jí vůbec nepomáhal, jen jsem se zeptal, jestli chce k někomu chodit. Nakonec jsme to zavrhli. Ono je vlastně dobré najít si vlastní cestu. Těch možností je dneska nepřeberně, není jen ZUŠ, ale jsou různé tutoriály, návody na youtube, jsou tam dokonce celé školy, které jsou jak za peníze, tak ale najdeš i některé, které jsou zadarmo. Ukáží ti, vysvětlí, jak se co hraje. Ty nejslavnější kytarové riffy jsou popsané, natočené. Děti ale ví, že hudební nástroje jim rád koupím. Maruška přišla s basovkou. Měla narozeniny, basovou kytaru opravdu dostala a Ježíšek jí pak přinesl i aparaturu. Musím přiznat, že je šikovná na to, že je samouk. Jde dopředu, vidím pokrok, má hudební vkus. To, co ona poslouchá, to jsem já ve čtrnácti neposlouchal. Tenkrát to tedy nebylo ani dostupné.

A co poslouchá?

Pink Floydy například. Led Zeppelin, ale ne ty nejslavnější pecky. Ona jde do historie a poslouchá třeba Syda Barretta, který se trhnul od Pink Floydů, a tak poslouchá jeho sólové projekty. Je v tom vážně hodně kovaná a já, když jí chci ukázat nějaké staré video, tak ona mi jen řekne: „Hmm, to už jsem viděla.“ A Ben hraje na piano, ale také sám od sebe. Tomu Ježíšek přinesl krásnou Yamahu a on u toho stále sedí. Někdy má sluchátka, a to v momentě, kdy ho prosíme o klid (smích). Člověk na něj sice radši nekouká, protože prstoklad je divoký, ale je mi jasné, že slyší, že ví, co je synkopa a vážně hraje. Mám z toho radost. Pro všechny moje děti je hudba strašně důležitá, je součástí jejich života. Nejmladší Antonín ve třech letech – dnes mu jsou čtyři, se vydržel dívat třičtvrtě hodiny na živý koncert Davida Bowieho.

Děkuji za rozhovor, Davide.

Podobné články

Doporučujeme

Další články