Inu, dopil jsem svou skleničku vína, rozloučil se s přáteli a vyrazil domů.

Doma jsem se potichu vysvlékl a zašel do kuchyně pro něco rychlého k jídlu, protože jsem měl hlad. Rychle jsem si něco vytáhl z ledničky a jak ta myška si to s jídlem zamířil do pokojíčku. Když totiž jeden z nás dospělých není večer doma, ten druhý spí s Čeňkem v manželské posteli. Opozdilec jde potom spát na hanbu do pokojíčku.

Když jsem úplně jak ten motýl takřka levitoval nad podlahou, Nataša na mě z ložnice houkla (mezi kuchyní a ložnicí nemáme dveře, protože je to moderní a trendy). Láskyplně jsem k ní přišel, dal ji pusu na čelo, prohodil pár vlídných slov, ještě si pohladil syna po tváři a šel jsem v klidu spát.

Druhý den ráno Nataše asi hráblo, jinak neví, protože začala v pokojíčku luxovat. Přímo mě u hlavy. Vypadala, že to dělá naschvál. Seřvala mě, vynadala mi do kořalů a vylíčila mi její pocity z předešlé noci. Očividně máme na tu situaci oba jiný pohled. Vylíčila mi to celkem květnatě, takže přikládám pohled na předešlou noc z jejího pohledu.

Přišla jsem udřená z práce a manža (podle mě, když s ní nejsem, mluví o mě jako o manžovi) mi ve dveřích předal nahaté dítě s tím, že nemůže najít čistý slipy (nezjišťovala jsem, jestli myslí čistý slipy pro dítě nebo pro sebe) a odešel do hospody. Jasně mi řekl, že bude do desíti určitě doma.

Podle všeho Čeňkovi manža nakukal, že až přijdu z práce, půjdu s ním na koupaliště. To on dělá často, aby mu to nebohé dítě dalo pokoj. Koupaliště je zavřený a Čeněk chudák stojí oblečený v plavkách a v potápěčských brýlích před dveřma a řve, že se chce jít koupat. Já toho prevíta přetrhnu. Chudák dítě.

Je půl desátý a Čeněk skáče v posteli pořád ještě v plavkách a vyřvává, že je létající potápěč. Psala jsem manžovi, že by už měl přijít domů.

Je půl jedenáctý. Manža je pořád v prdeli a ten malej permoník v plavkách se šnorchlem v hubě leží na plovoucí podlaze a harpunuje hokejkou ježovky. Znovu jsem napsala manžovi, ať už se doprdele dovalí.

www.entrepreneur.com_.jpeg

Zatímco já se tu doma potýkám s hyperaktivním malým potapěčem, manža si někde v hospodě s kamarády chlastá (Foto: www.entrepreneur.com)

Půl dvanáctý a manža nikde. Dítě usnulo na zemi a objímá šnorchl. Já už ho neunesu. Je na mě moc těžkej. Na tý studený podlaze akorát nastydne, tak jsem ho za pomocí důmyslných kladek zvedla na postel. Pak mi křuplo v zádech a trochu křuplo i v dítěti. Nesnáším svého manžela.

Tak je půlnoc. Seru na to. Jdu spát. Zítra mu to vytmavím.

Je něco kolem půl třetí ráno. Ze spaní mě probouzí velmi silný alkoholový opar. Přichází to z chodby směrem od výtahů. Úplně mi to leptá sliznice.

Smrad chlastu se stupňuje, když tu zpoza dveří slyším chrastění klíčů. To je všechno. Asi pět minut za dveřma chrastí klíče.

Pak konečně zaslechnu, jak se někdo klíčem trefuje do dveří. Očividně je manža jako vidle a nemůže se trefit do zámku. Ještě několikrát zaslechnu zvuk zabodnutí klíčů do dveří (určitě vzal klíčem i několikrát zeď), když tu klíče opět zachrastí a očividně spadnou na zem. „Do vole, škyt, do vole, škyt, do vole prdele,“ ozve se lamentování zpoza dveří. Pak je slyšet už jenom funění. Dlouhé funění. Očividně se snaží ze země sebrat ty klíče.

Hurá, klíčky opět chrastí, takže může pokračovat hledání toho správného následováno zabodávání klíče do dveří v marné snaze trefit zámek.

Asi po čtvrt hodině se to povede. Klíč je v zámku a manža zamknul. Cítím tak trochu škodolibou radost, neboť nemám ponětí, proč se pokoušel odemknout dveře, které nebyly zamčené.

Následuje lomcování s dveřmi v domnění, že je odemčeno, ačkoliv ten můj nadranej lumen právě zamknul.

Jsem děsně utahaná a chce se mi spát. Snažím se usnout.

Nevím, jak dlouho to zápolení s dveřma trvalo, ale když už jsem skoro usínala, zaslechla jsem z předsíně veliký rámus. Je doma. Hned nato se smrad alkoholu mísil se zápachem zatuchlých a patrně už dávno odumřelých nohou. To si manža sundal boty. Venku je třicet stupňů a on prostě odmítá nosit sandály a bude se pařit v botaskách. Hroznej smrad to je.

Smrad nohou mě omráčil, takže nevím, co následovalo bezprostředně po tom.

Už jsem asi spala, když tu mě probudilo světlo, která mi svítilo z kuchyně do očí a rámus padajícího prkýnka z kuchyňské linky. Ty vole, proč nemáme mezi kuchyní a ložnicí dveře? Manža říká, že to je moderní. Já říkám, že to je na hovno.

Přikryla jsem si polštářem hlavu, protože nemám dostatek sil na toho vožungra vletět a seřvat ho. Slyším jenom, jak se hrabe v ledničce a jak z ledničky vypadávají věci. Občas si manža uškytne a sem tam shodí židli nebo zakopne o linku a pak zuřivě škytá ještě víc.

Už tam asi dvacet minut něco kuchtí. Lednička dokořán a manža se pokouší něco krájet vidličkou na kuchyňské lince. Z posledních sil nadzvednu hlavu, abych viděla, co tam dělá. Krájí si kedluben. Vidličkou.

„Už jdi chrápat. Zítra si něco povíme,“ už jsem to nevydržela. Manža se rozškytal, upustil vidličku, zavrávoral a vzal hlavou o skříňku, kterou kdoví proč před tím otevřel. Usmál se na mě, bůhví proč zvedl palec nahoru, jakože pohoda a vrávoravou chůzí se potácel ke mně.

Sedl si ke mně na postel, chvíli se něčemu děsně chichotal a potom upadl na podlahu. Znovu jsem mu naznačila, ať už jde chrápat, že ho mám plný zuby.

www.11points.com_.jpg

Té noci manža padal na zem dost pravidelně (Foto: www.11points.com)

Něco mumlal a při tom se pořád usmíval. Potom se vzmužil, sundal si trenky, jakože asi bude sex nebo co. Z očí mu šel chtíč. Tedy spíš takové to zakalené nepřítomno.

„Obleč se a jdi už doprdele chrápat,“ zakřičela jsem na něj. Opět zvedl palec nahoru, něco zamumlal, popošel k Čeňkovi a začal s ním třást: „Taťka tě má rád pašáku,“ zakřičel na něj. Čeněk se vzbudil a začal řvát.

Manža usoudil, že tady je vše v pořádku a že ho tu již není potřeba, odpotácel se zpět do kuchyně, kde si vzal talíř se šlupkou od kedlubu (ráno jsem na lince našla oloupaný kedlub a šlupka nikde, takže to koštuju na to, že manža v noci sežral samotnou šlupku) a šel spát do pokojíčku.

Jsou čtyři ráno. Jsem vzhůru. Čeněk je znovu potapěč a potápí se na podlaze. Až se ten vožrala ráno vzbudí, bude to nejhorší den, v jeho životě. To mu garantuju.

Poznámka: Tento text není ukraden z deníčku moderního fotra, neboť jeho autor ho zde sám publikuje.

A TADY máte deset rozumných důvodů, proč pít alkohol.