Legenda o Jessem Owensovi

I lidé, kterým jsou jinak olympijské hry ukradené, určitě slyšeli legendární příběh o Jessem Owensovi a jeho slavném triumfu na berlínské olympiádě. Psal se rok 1936 a nacistické Německo chtělo olympijských her využít k propagaci své rasistické teorie o nadřazenosti árijské rasy. Jesse Owens, černý sportovec ze Spojených států ale Hitlerovy plány úplně zničil. Talentovaný atlet, který je dodnes považován za jednoho z nejlepších v historii, se se ziskem čtyř zlatých medailí stal nejúspěšnějším účastníkem celé berlínské olympiády, když vyhrál jak dnes již legendární běh na 100 metrů, tak i běh na 200 metrů, skok daleký, a dokonce běžel i v týmu, který nakonec vyhrál štafetu 4×200 metrů. Nacistické řeči o árijském nadčlověku se rázem před zraky celého světa sesypaly jako špatně postavený domeček z karet.

mohlo by vás zajímat

Navzdory rasovým předsudkům se stal prvním Afroameričanem, který vyhrál Wimbledon: Tenisovou legendu Arthura Ashe skolilo až nemocné srdce a AIDS

Je všeobecně známé, že byl Adolf Hitler natolik rozzuřen z porážky svých bílých sportovců, že ze vzteku odmítl podat Owensovi ruku, jak bývá tradicí. Když mu američtí delegáti pohrozili, že buď bude muset podat ruku všem atletům (včetně Owense), nebo raději vůbec žádnému, rozhodl se Hitler pro druhou možnost. Dokonce se ani nezúčastnil předávání cen americkým vítězům, byť jako zástupce pořadatelské země tak měl učinit. Příběh o jednom talentovaném černém atletovi, který zesměšnil Hitlera během toho, co mělo být jeho triumfem, se rázem stal legendou, kterou následně americká vláda častokrát využívala ve svém boji proti nacismu. Druhou, méně příjemnou část příběhu, se ale Američané raději rozhodli zamlčet, a to z dobrého důvodu.

Ve 30. letech totiž ve Spojených státech stále přetrvávala tvrdá rasová segregace, kdy černoši nesměli se svými bílými spoluobčany jezdit ve stejném vagónu či ani sedět ve stejné restauraci či chodit do stejné školy. Pro mnoho Afroameričanů pak bylo šokující vidět, že nacistické Německo, které již tehdy bylo označováno za rasistickou říši zla, dovolilo černým i bílým sportovcům bydlet, a dokonce se i stravovat ve stejné části olympijské vesnice, zatímco v Americe byla sportoviště striktně rasově oddělena. A jak se později ukázalo, ani příběh s Hitlerovým opovrhnutím Owensem nebyl zřejmě tak úplně černobílý. Mnoho lidí z Owensova okolí později tvrdilo, že se Hitler nakonec s černým atletem skutečně v soukromí setkal, a dokonce prý měla existovat i fotografie, kde si oba muži třesou rukou.

Roosevelt mě urazil víc než Hitler!

Sám Owens příběh potřesením ruky nepřímo potvrdil, když po svém návratu na republikánském shromáždění před černým obecenstvem prohlásil: „Hitler mě neurazil. Ve skutečnosti mě urazil náš prezident. Dokonce mi neposlal ani telegram.“ Zatímco v Německu Owense vítaly nadšené davy, v Americe se dočkal jako Afroameričan o dost chladnějšího přijetí. Jak bylo uvedeno, prezident Franklin Delano Roosevelt skutečně pozval olympioniky z Berlína do Bílého domu, ale bohužel pro Owense, jen ty bílé. Owens to Rooseveltovi nikdy nezapomněl a do konce svého života podporoval konkurenční Republikánskou stranu.

GALERIE Jesse Owens

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

A aby toho nebylo málo, když se v luxusním newyorském hotelu Waldorf Astoria konal banket na jeho počest, nebylo Owensovi umožněno jít předními dveřmi spolu s bělochy. Slavný atlet tak musel na svou vlastní oslavu přijít zadními dveřmi určenými pro personál hotelu. Ani obdiv celého světa nedokázal porazit segregaci – ještě dlouhá léta po Berlínu nedokázal Owens jako černoch získat stipendium na univerzitu ani normální práci a musel se podřadně živit jako uklízeč. Až o mnoho let později si začali Američané svého slavného atleta vážit, a když pak Owens v roce 1980 zemřel na rakovinu, označil ho tehdejší prezident Jimmy Carter za atleta, který jako žádný jiný tak dobře nesymbolizoval boj s tyranií, chudobou a rasovou nenávistí. Symbolicky se pak Owensovi ještě posmrtně omluvil prezident George Bush starší, který jej v roce 1990 posmrtně vyznamenal Zlatou medailí Kongresu.