StB ho považovala za nejnebezpečnějšího člena československého protikomunistického odboje. Spisovatel, publicista a politik Pavel Tigrid se narodil přesně před 106 lety a jeho život odráží celé dějiny Československa ve 20. století.
Jmenuje se podle řeky Tigris
Pavel Tigrid, původním jménem Pavel Schönfeld, svou vlast opouštěl dvakrát. Poprvé tak bylo v roce 1939, kdy se mladý intelektuál židovského původu rozhodl opustit nacisty obsazované Československo na svém motocyklu Jawa 125. To mu s největší pravděpodobností zachránilo život, protože válku a holocaust z jeho rodiny nepřežil nikdo, až na nevlastní sestru, která emigrovala do USA. Poté, co se mu podařilo získat vízum ve Velké Británii, rozhodl se přidat do vznikající československé zahraniční armády. Nakonec však získal práci v BBC, kvůli níž se musel stát zaměstnancem exilového ministerstva zahraničí.
Pobyt v Anglii a práce v diplomacii na Pavla Tigrida zapůsobily na celý život a mimo jiné díky nim přišel i ke svému novému příjmení. Jako zaměstnanec BBC musel mít pseudonym, a proto si vybral název řeky Tigris jako dětskou vzpomínku na hodiny dějepisu a zeměpisu v rodných Semilech. Nicméně si z nějakého důvodu jméno řeky zapamatoval špatně jako Tigrid.
Po válce se i přes váhání nad budoucím osudem země vrátil zpět do Československa a kromě práce na ministerstvu zahraničí psal pro řadu týdeníků. Již tehdy se ukázala jeho neústupnost politickým tlakům – například když ještě v roce 1945 v osvobozeném Československu jako jeden z mála psal kriticky o lágrech pro brzy odsunuté Němce, kde byly nelidsky drženy i malé děti. Když pak o dva roky později otiskl článek kritizující stále silnější příklon k Sovětskému svazu na úkor vztahů se Západem, byl z ministerstva vyhozen.
Druhý exil
Brzy poté opustil Tigrid podruhé Československo, tentokrát na mnohem delší dobu. I když byl na seznamu lidí, které měli komunisté v plánu zatknout již dva dny před únorovým převratem, povedlo se mu na varování známých ze Západu utéct ze země ještě týden před komunistickým pučem. Bohužel s sebou nestihl vzít i svou ženu, která tak byla krátce vězněna, a nakonec s pomocí britských diplomatů převedena přes Šumavu na Západ.
V německém exilu Tigrid dále pokračoval ve své publikační činnosti, ale zároveň patřil k nejaktivnějším členům československého odboje, kdy častokrát pomáhal Čechům v uprchlických táborech. V roce 1950 mu bylo nabídnuto, aby založil západoněmeckou pobočku rádia Svobodná Evropa, ze které ale po sporech s americkou centrálou nakonec odešel. Následně se přestěhoval do New Yorku, kde se živil jako číšník – jeho finanční nouze se pokusila využít StB, jež za ním poslala svého pracovníka. Ten se snažil Tigrida přemluvit ke spolupráci, což se mu nepodařilo. Takže StB ještě vystupňovala sledování exulanta. Tigrid v roce 1956 založil exilový časopis Svědectví a poté, co získal práci v evropské sekci amerického nakladatelství, přestěhoval se do Paříže, kde založil redakci časopisu a kde se poprvé setkal s Václavem Havlem. Komunisté nepolevovali ve špehování Tigrida, a dokonce uvažovali nad jeho únosem zpět do Československa.
Až do sametové revoluce Tigrid pokračoval ve své exilové činnosti a kromě vydávání Svědectví napsal i řadu knih, z nichž nejznámější je zřejmě Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Na konci roku 1989 se vrátil do Československa na pozvání Václava Havla, se kterým následně pracoval, než byl v roce 1994 jmenován ministrem kultury za KDU-ČSL v první vládě Václava Klause. Pavel Tigrid žil až do své smrti ve Francii. Svůj život ukončil dobrovolně poté, kdy jako vážně nemocný odmítl další léčbu.
A tady si přečtěte o tom, jak Britové reagovali na Mnichovskou dohodu.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
