fb pixel Jedna z našich velkých výher v historii se jmenuje Pražské povstání – G.cz
Vyhledávání

Jedna z našich velkých výher v historii se jmenuje Pražské povstání

+ DALŠÍCH 5 FOTEK + DALŠÍCH 6 FOTEK

Sedmasedmdesát let, tři čtvrtě století uběhlo ode dne, kdy Pražané řekli: „A dost už s těma svastikama, Rusové jsou za humny, co kdybyste si sebrali svoje blembáky a odtáhli zpátky do Německa?“ Ale Němcům se úplně nechtělo, takže se rozpoutala jedna z nejdůležitějších československých bitev 2. světové války.

Jan Studnička
Jan Studnička Aktualizováno 3.5.2022, 09:26

Bitva!

Už začátkem roku 1945 všichni věděli, že Třetí říše jde do kopru, a že do pár měsíců končí. 5. května se tedy pokoušela Háchova vláda mírově převzít moc od německých úřadů, ale ukázalo se, že nikdo nehodlá čekat, než si to politici vyřeší.

Československý rozhlas začal vyhrávat zakázané písničky a hlásit protistátní hesla do mikrofonu. Celá Praha vesele strhávala německé nápisy, věšela československé vlajky a vůbec panovala povznesená nálada. Dokud jednotka esesáků nevzala Rozhlas útokem. Odboj bránil Rozhlas proti přesile nacistů, ale ti se brzy natlačili do budovy a začali střílet po lidech. Hlasatel tedy do mikrofonu volal o pomoc do každého rádia v Praze... a Praha odpověděla.

Davy Pražanů vyrazily do ulic lovit nacisty. Lidé stříleli po náccích z oken domů, nabíhali na ně ozbrojeni jenom domácími předměty, policejní jednotka se dokonce prostřílela až do studia Rozhlasu, aby držela obranný perimetr pro další vysílání. Ještě ten večer se musela jednotka esesmanů v budově vzdát. Bitva ale zuřila dál a zuřila po celém městě.

Pražané vědomi si toho, jak moc museli Němce namíchnout, stavěli barikády. Nebylo by možné Prahu udržet, kdydy do města vjely armády z venku. A zatímco museli Pražáci bojovat na barikádách, němečtí vojáci se pustili do toho, co jim šlo nejlíp – válečné zločiny. Na Žižkově se hromadně popravovalo, kdo narazil na německého vojáka, mohl koupit kulku… Jo a protože se Čechoslovákům podařilo ukořistit několik panzerfaustů a Němci se báli o své tanky, hnali před nimi pražské ženy a děti jako živý štít.

Boj s rozzuřenými Pražany zuřil celý den, a to jediné, co hrálo nacistům do karet bylo to, že Čechoslováci nemají pořádnou výzbroj a profesionální jednotky. A v tuhle chvíli přichází na scénu Ruská osvobozená armáda aka Vlasovci, kteří v podstatě přes noc ovládli západní Prahu a sedmého května dokonce dobyli letiště Ruzyně. Najednou měla Praha k dispozici plně ozbrojených a vytrénovaných dvanáct tisíc veteránů na své straně.

Pod tlakem města, které vřelo šest let potlačovaným vztekem a také pod postupem profesionální armády, většina jednotek Wehrmachtu kapitulovala. Nacistům, protektorátním úředníkům a části německého obyvatelstva bylo dovoleno opustit Prahu a Němci vyrazili na Západ vzdát se Američanům. Protože sice byli náckové, ale nebyli blázni, aby se vzdávali Sovětům. Stejný nápad, vzdát se Američanům, mimochodem měl i velitel Ruské osvobozené armády. Ale na rozdíl od Němců, Vlasovce Amíci poslali zpátky Stalinovi a ten je nechal všechny postřílet.

A když dorazila Rudá armáda do Prahy, tak na ně občané házeli šeříky a oni pro jistotu zastřelili i několik Pražanů, protože člověk si nemůže být nikdy jistý. Nakonec si tady Sověti zařídili dlouho fungující pobočku, která střílela lidi za ně.

Hákový kříž a srp s kladivem

On ten Sovětský svaz hraje v případě povstání velkou roli už proto, že generál Patton, který byl od 6. května v Plzni a chtěl vyrazit na Prahu, dostal nakázáno sedět na zadku a čekat, protože Stalin si nepřál, aby někdo porušoval demarkační čáru. Tak jsme se slavně dočkali sovětských tanků až devátého.

Samozřejmě, že celé povstání bylo možné hlavně proto, že se Rudá armáda nezastavitelně valila přes Evropu, ale vybojovali jsme si ji my. Alespoň z většiny. Je to jedna z největších československých bitev 2. světové války a byla důležitá, protože se díky ní zhroutil týl Shörnerovy armády Střed. Nebylo to žádné házení šutrů po vojácích, zemřelo u toho tři tisíce bojujících Čechoslováků a čtyři tisíce civilistů.

A to je to, na co bychom si měli dnes vzpomenout. Pojďme se nehádat nad sochou mrtvého generála, pojďme si vzpomenout na všechny, kteří tenkrát za Prahu bojovali. A hlavně na Čechoslováky. Neseděli jsme se složenýma rukama a nečekali na ruské tanky, ale vzali volant osudu do svých rukou. A jako každý sebevědomý řidič svého osudu jsme MY rozhodli o tom, co se bude hrát v rádiu.

Podobné články

Doporučujeme

Další články