Pokud si říkáte: „Sakra, proč jsou ti černoši pořád tak naštvaní?“, nemusíte chodit až tak daleko do historie, abyste to pochopili. Otroctví navázané na transatlantický obchod s lidmi začalo fungovat na přelomu 15. a 16. století a trvalo až do konce 19. století. Miliony Afričanů bílí muži proti jejich vůli odvlekli především do Ameriky, kde pak museli dřít bez nároku na honorář nebo svobodu. Trasa otrokářských lodí se nazývala Middle Passage. Jedna cesta po ní trvala asi osm týdnů a ne, nebyl to zrovna dovolenkový výlet.
Peklo má jméno otrokářská loď
Můžeme si namlouvat, co chceme, ale v historii novověké společnosti toho není zas tak moc, nač můžeme být pyšní. Spíše naopak. Otroctví existovalo sice už ve starověku, přesto, nebo možná proto, by člověk doufal, že v průběhu tisíciletí zmizí. Inu, nestalo se tak. Koncem 15. století se začal rozjíždět transatlantický obchod s otroky, ten obchod, který si dnes s otroctvím spojujeme nejběžněji. Za jeho počátek je považován moment, kdy portugalský kapitán Antam Gonçalvez na západním pobřeží Sahary získal dva černé otroky, muže a ženu, a prodal je Jindřichu Mořeplavci. Byl za to povýšen do rytířského stavu.
Obchod s otroky vzkvétal velmi rychle. Nejprve zkoušeli Evropané otroky po rozlehlém světadílu nahánět sami, to se jim ale neosvědčilo. A tak pro ně běloši do Afriky jen jezdili. Přímo tam domorodce ze všech koutů kontinentu sháněli černí otrokáři, kteří „svoje lidi“ prodávali bílým za jídlo a mrzký peníz. Když se jeden takový lidský náklad dostal před otrokářskou bárku, bylo to šílené. Lidé, kteří si často ani nerozuměli kvůli obrovskému množství řečí a dialektů, jimiž se v Africe mluvilo, se dostali k moři, které mnoho z nich nikdy předtím nevidělo. Vyděšení černoši netušili, co s nimi bílí udělají. Někteří se báli, že je rovnou zabijí, jiní, že je sní.
Na lodě, které byly stavěné pro pár stovek lidí, pak otrokáři často nahnali 700, 800 otroků. Olaudah Equiano, osvobozený otrok a aktivista, který v 18. století pomáhal zažehnout boj za práva černochů v Anglii, ve svých vzpomínkách popisoval, že muži, ženy i starci byli nahnáni do podpalubí, kde se mačkali jeden na druhého. Otrokáři je přivazovali k lavicím ve formě lidských řetězů. Okovy, které je poutaly, byly hodně těsné, mnohým se zarývaly do kůže a zanechávaly na ní bolestivé a postupem času hnisající krvavé rány.
Bylo tam vedro, nebyl tam vzduch. Vodu otroci dostávali jen v omezených dávkách, stejně tak jídlo, kterým byl navíc často plesnivý chleba nebo jiné zbytky. Pokud někdo jíst odmítl, byl k tomu donucen. Bylo jedno, v jakém stavu zboží dorazí, hlavně ale muselo být naživu. Řada z otroků ovšem nevydržela ani dva z osmi týdnů plavby, o mrtvoly se ale otrokáři nijak nestarali, a tak tam živí seděli připoutaní k zesnulým. Nejčastější příčinou smrti byla dehydratace nebo úplavice.
Svázaní otroci pod palubou samozřejmě i močili a vykonávali velkou potřebu přímo pod sebe. Představte si ten zápach z mrtvých těl smíchaný s puchem potu, fekálií, to všechno ještě v tom vedru. „Řada z nás se modlila, aby nás vysvobodila sladká smrt,“ napsal Equiano. Občas byli někteří z otroků vytaženi na palubu, většinou kvůli využití na práci, při kteréžto příležitosti je někdo z posádky umyl (rozuměj na ně někdo z posádky chrstnul vědro vody). Jakmile byla práce hotova, nebožák bez osobních práv musel zpět do smrduté díry uvnitř trupu lodi. A pokud se náhodou chtěl někdo vzepřít, šel okamžitě ke stěžni a dostal nálož ran bičem.
I když byla většina zajatců mužského pohlaví, na otrokářských lodích se našlo i dost žen. Ty většinou nezůstávaly připoutané v podpalubí. Byly naházené v celách a kajutách, kam je členové posádky chodili týrat a sexuálně zneužívat. Kapitán jedné lodi, jistý John Newton, zapsal do lodního deníku, že jednoho z členů posádky vsadil do želez, protože brutálně znásilnil těhotnou Afričanku, navíc před zraky hordy dalších mužů. „Doufám, že to byl první a poslední případ takového barbarství, “ dopsal Newton k záznamu. Byl to zřejmě naivní chlapík.
Když lodě dorazily do přístavů, otroci byli okamžitě předvedeni na trh, kde je vystavovali jako kusy masa nebo nábytku. Majitelé plantáží, ale i movití měšťané přihazovali na ty, kdo měli zdravé zuby a vypadali silně. Někdo chtěl reprezentativní služku, někdo chtěl pracanta na pole. Nabídka ale byla velká. Otroctví jako takové bylo v USA zrušeno roku 1865, z formálního hlediska však došlo ke zrušení otroctví na území USA až v únoru 2013, kdy jako poslední americký stát dokončilo ratifikaci třináctého dodatku ústavy Mississippi. Poslední otrokářská loď byla objevena v roce 2018 – ne funkční, samozřejmě – jednalo se o vrak slavné bárky Clotildy, jejíž zbytky našli u pobřeží Alabamy.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
