Výše zmíněný novinář si loni na jaře uřízl ostudu jako trám. Po únosu dvou českých dívek v pákistánském Balúčistánu se Doležal vydával za kovaného znalce tamních bezpečnostních poměrů, ačkoli Pákistán nikdy nenavštívil. A ví o něm pendrek, což projevil svým bizarním tvrzením, že tam žijí Arabové. Když jsem ho veřejně upozornil, že je to geograficko–etnický nesmysl na úrovni neznalosti žáka prvního stupně základky, Doležal kontroval výrokem, že prý jsem islamofilní antisemita. Tedy něco mezi Alfredem Rosenbergem, Mahmúdem Ahmadínežádem a Jásirem Arafatem. Mou údajnou nenávist k Židům odvodil Doležal z drzosti, že si ho dovolím kritizovat coby mluvku, který neustále veřejně omílá své údajné semitské geny. Jako korunu přidal tvrzení, že mě muslimové na mých cestách Pákistánem určitě znásilnili a že prý se mi to líbilo. Ach, tak trapné, že se za něj stydím … V tu chvíli jsem se ale Doležalovi musel v duchu omluvit. Nedošlo mi totiž, že jsem se pustil do nesmyslné polemiky s člověkem, u něhož čtvrtstoletí pravidelné aplikace drog způsobilo totální ztrátu soudnosti, slušnosti a bazálního smyslu pro realitu. Věcná diskuse s ním zjevně není možná, takže jsem se rozhodl na ty jeho hlouposti a sprosťačinky už nereagovat. Znáte přece přísloví: "Kdo se s hovnem maže, začne sám smrdět…" Na g.cz jsem si z Doležala na závěr udělal drobnou legrácku a pak už jsem mlčel.  

Kauza rakety z Brd

Letos na jaře jsem měl po ruské anexi Krymu nepříjemný pocit, že ode mne Doležal opisuje. 11. března jsem totiž na g.cz zveřejnil komentář o tom, že bychom měli z Brd na Putina kvůli odstrašení namířit americké jaderné rakety http://g.cz/namirme-na-putinovo-rusko-jaderne-rakety-z-brd/. 20. března pak Doležal vyplodil článek, ve kterém proti ruskému imperialismu píše: "Potřebujeme, aby na našem území rozmístily své jaderné hlavice Spojené státy…" Ale neřešil jsem to. Šlo o prkotinu a já navíc nechtěl Doležalovi křivdit. Třeba ho jen o pár dnů později náhodou napadla stejná věc jako mě. Občas se to stává... Teď jsem se ale po měsíci a půl vrátil z Indie  a nestačím se divit. Na konci dubna jsem totiž na g.cz začal zveřejňovat třídílný seriál o  arogantní části městských cyklistů, která se neumí chovat a bezohlednou rychlou jízdou po chodnících doslova terorizuje chodce. Seriál, který mezi pumpičkáři vyvolal bouři protestů, nadávek a výhrůžek, si můžete přečíst TADY, TADY a TADY   

Jako zlato na Yukonu

Poslední část seriálu se na g.cz objevila 30. června. A přesně o měsíc později vyšla v Reflexu Doležalova reportáž s názvem Jednostopí teroristé. Pojednává přesně o tom samém, co jsem na g.cz podrobněji řešil já. V mediálním archivu Newton jsem si přitom ověřil, že Doležal se kritice agresivních cyklistů zatím nikdy nevěnoval. Z ničeho nic to téma vytáhnul až teď. Náhoda? To nejspíš těžko... Samozřejmě mne velmi těší, že tak nepominutelný mediální gigant a přední český agenda–setter pravidelně čte g.cz. Jako ubohý novinářský čičmunda bych se vůbec nezlobil, že mi guru Doležal pro Reflex šlohnul novinářský námět s vysokou sledovaností a extrémní polemickou silou, který jsem já v potu tváře objevil. Je to jako na Aljašce – když objevíte zlato, nemůžete čekat, že budete mít všechna yukonská rýžoviště jen sami pro sebe.    Tohle není Jack London... (foto David Neff / MAFRA /Profimedia.cz)  

Podobnost, která zaráží

Je to ale hořká legrace. Pokud jste totiž jen trochu zběhlí v syntaktické a sémantické analýze textu, nemůžete si nevšimnout zarážejících shod. Slovník, argumentace, zpracování i vyznění Doležalova článku, to všechno je si s mými texty VELMI podobné. Včetně základní myšlenky, že přirozeným způsobem pohybu po Praze není jízda na nějakém zběsilém šlapohybu, ale obyčejná chůze. Včetně názoru, a že by městská policie měla nebezpečné cyklozávodníky na pražských chodnících přísně trestat. Včetně kritiky menšinové, nesmyslné, ale přitom totálně předražené podpory městské cyklistiky. Doležalův článek je prostě neumělý plagiát, ve kterém autor tupě přežvýkal originál. Z nenávistných komentářů pod mými články dokonce vyvozuje, že se teď cykloteroristé stejně bojovně sesypou i na něj.  Straka obecná s oblibou krade lesklé předměty, zatímco novinář "přebírá" cizí nápady. Straka se latinsky jmenuje Pica pica. Je to opravdu jen náhoda?   Tohle se v médiích smí?! Když se přitom trochu rozhlédnete po webu, zjistíte, že to v Reflexu není ani zdaleka první případ:

1.

Web časopisu bez uvedení zdroje opisoval z Wikipedie. Viz ZDE.

2.

Tištěný Reflex převzal dvoustránkový materiál z humoristického webu Infobaden, aniž by jeho redakci alespoň formálně poprosil o dovolení (ověřil jsem si to přímo u editora Infobaden). Viz ZDE a ZDE.

3.

Tištěný Reflex "překradl" skoro celý článek z webového filmového časopisu 25FPS. Viz ZDE. 

4.

Před časem jsem zjistil, že na webu Reflexu jsou moje články, ačkoli jsem k jejich on–line použití nikdy nedal souhlas. Když jsem hlasitě protestoval, právní zástupce vydavatele Petr Tkadlec se nejdřív snažil hrát mrtvého brouka. Stažení neoprávněně zveřejňovaných textů jsem dosáhl až pod pohrůžkou soudem.

Jak odhalit opisovače?

 Tohle všechno už přesahuje mantinely běžného českého mediálního kleptomanství. Co se to s Reflexem proboha děje? Redakci vyzývám, aby si pořídila některý z programů na porovnávání textů, které se na univerzitách používají k odhalování "opisovačů" diplomek. Dalším mediálním ostudám Jiřího "Straky" Doležala by to snad mohlo zabránit. Svatosvatě slibuju, že já už o něm psát nebudu.

Ve středověku mniši opisovali knihy v tzv. scriptoriu. Jenže to bylo aspoň k něčemu dobré...   Vím, teď se na mne sesypou kritici, že většina novinářů od sebe opisuje, včetně nás v g.cz, a že tedy plagiátor klepe přes ruce plagiátora. Ano, někdy je složité rozlišit, co je inspirace, co je citace a co je krádež. Jenže je rozdíl v tom, když převezmete nějakou věc do naší rubriky Blbiny (myslím tím zábavná videa, gify, vtipy, které volně kolují virtuálním světem a jejichž autorská hodnota je minimální) a krádeží autorských textů, originálních nápadů, nebo přebíráním odlišného pohledu na dané téma. V tom je sakra rozdíl!