Třicetileté vládnutí levice

Izraeli od vzniku v roce 1947 vládla levicová socialistická strana Ma’arach (Seskupení) a její předchůdkyně Mapaj (Dělnická strana Izraele), kterou zakládal jeden z praotců země, legendární premiér David Ben Gurion. Tato politická uskupení, jež v sobě spojovala sionismus a socialismus, téměř tři desetiletí formovala izraelskou společnost, ale začala v polovině 70. let ztrácet na popularitě. Důvodů bylo několik.

Společenská krize, spojená s nepřipraveností země během jomkipurské války z roku 1973, vládu značně oslabila. Kromě toho narůstající skandály a obvinění z korupce podkopaly důvěru lidu ve vládnoucí stranu, která se už tak musela potýkat se značnou nespokojeností sefardských (Židé pocházející z oblasti Středomoří) a orientálních Židů. Cítili se totiž být diskriminováni na úkor aškenázských Židů z východní Evropy, kteří od založení země patřili k vládnoucí elitě. Navíc začala velká část společnosti upřednostňovat ekonomický liberalismus proti tradičnímu socialistickému směřování země – do té doby se izraelské vlády snažily potlačovat jakékoliv ekonomické nerovnosti mezi obyvateli, což vedlo například k zákazu barevného vysílání a prodeji barevných televizí. To proto, aby nedošlo k rozporu mezi vlastníky černobílých a barevných přijímačů. Na scéně ale chyběla silná pravicová strana, jež by dokázala odstavit od moci do té doby neporaženou levici.

Z radikála pokorným politikem

Roztříštěnost pravé části politického spektra si uvědomoval především Menachem Begin, předseda nejsilnější opoziční strany Gachal, který byl dlouhou dobu považován za kontroverzní osobnost izraelské politiky – Begin ještě v dobách britské vlády nad mandátní Palestinou patřil mezi předáky militantní skupiny Irgun, která prováděla teroristické útoky za účelem co nejrychlejšího převzetí moci v zemi.

V 50. letech pak Begin již jako poslanec opakovaně volal po začlenění Jordánska do Židovského státu v duchu tzv. revizionistického sionismu, za což byl tehdejší vládou vedenou Ben Gurionem označen za nebezpečného extremistu. Na oplátku nazval Begin Ben Guriona fašistou. Nicméně, v 70. letech se mu díky umírněnějším postojům a především brilantním řečnickým schopnostem podařilo získat si veřejnost na svou stranu – již v roce 1973 inicioval spolu s budoucím premiérem Arielem Šaronem vznik nové koalice pravicových sil, kterou nazval Likud neboli Jednota.

GALERIE Vítězství Likudu v izraelských volbách v roce 1977

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Když pak v roce 1977 padla vláda poté, co Begin vyvolal hlasování o nedůvěře kvůli nerespektování šabatu během vládní ceremonie při přivítání nových letek stíhaček F-15, stal se Likud hlavním favoritem v nadcházejících předčasných volbách. I přes pokračující očerňování ze strany Ma’arachu se Begin, díky svému charisma a pokornému vystupování, stal naprostým vítězem voleb – svůj podíl na tom mělo i zaměření kampaně právě na diskriminované sefardské a orientální Židy, kteří hromadně odevzdávali hlas Beginovi, i přes jeho aškenazský původ. Likud tak získal 43 poslaneckých mandátů a způsobil naprostý převrat na izraelské politické scéně. Když jeden z televizních moderátorů oznamoval drtivé vítězství pravice ve volbách, označil jej doslova za „revoluci“ – toto označení volbám z května 1977 zůstalo dodnes. Sám Begin pak nazval své vítězství „zvratem v dějinách židovského lidu“.

Část veřejnosti i z řad zahraničních politiků ale byla vítězstvím pravicového bloku vyděšena. Begin proto jmenoval respektovaného levicového politika a populárního generála Moše Dajana ministrem zahraničí – zároveň ve svém prvním projevu před parlamentem vyzval k mírovému řešení konfliktu s arabskými sousedy, což ve výsledku vedlo k návštěvě egyptského prezidenta Anwara Sadata v Jeruzalémě v listopadu téhož roku a následným dohodám z Camp Davidu. I přesto, že se Beginova vláda nakonec musela potýkat s řadou krizí (včetně krvavé libanonské války), je vítězství Likudu z roku 1977 dodnes jednou z nejpřevratnějších událostí v izraelských dějinách.

A tady si přečtěte o smutném osudu posledního íránského šáha.