Jiří Ovčáček je u řady z nás stejně neoblíbený jako jeho zaměstnavatel. Novináři ho opakovaně kritizují a Zemanovi nevoliči se mu posmívají a nadávají na něj.
Jenže je to celé nepochopení, v čem spočívá funkce tiskového mluvčího. Ten člověk nejen odpovídá na otázky novinářů, ale hlavně hasí mediální požáry. Když se zaměstnavatel dostane do průšvihu a všichni se na ni sesypou jako vosy, je úkolem tiskového mluvčího odlákat je a ukonejšit.
Na vosy funguje opodál pohozená sladká nahnilá hruška. Na novináře dobrý tiskový mluvčí použije třeba staré známosti, korupci exkluzivními informacemi nebo klamný cíl. Prostě jim předhodí něco, co je zaujme víc než aktuální průšvih.
1. Ideální klamný cíl
Jiří Ovčáček novinářům s úspěchem předhazuje sám sebe. Můžeme si ho představit jako hromosvod. Pokud do Zemana udeří blesk, sveze se po Ovčáčkovi. Když se Zeman opije, plácne nějakou pitomost nebo jako se jediný z evropských politiků ostudně lísá k Putinovi, kus té špíny padne i na Ovčáčka.
Ostudu tedy nemá jen Zeman, ale i jeho tiskový mluvčí. A v tom právě spočívá jeho genialita. Ostuda se tak totiž rozteče do stran a na Zemana zůstane jen část. Za tuhle schopnost by ho měl prezident platit zlatem.
Chcete konkrétní příklad? Když Zeman plácnul nesmysl o Peroutkově údajném kolaborantství s nacisty, Ovčáček začal zjevně neexistující novinový článek usilovně hledat. Dělá to ve svém volném čase a často o tom sám mluví. “Z pilnosti” vysedává v knihovně, listuje starými novinami a zveřejňuje sebemenší náznaky Peroutkova selhání.
“Ovčáček je jako subalterní lokaj. Ani Husákovo okolí nebylo tak ubohé,” glosoval to v Lidovkách Jiří Peňás. Nic nepochopil! Smyslem celého toho divadla je přece oddálení Zemanova průšvihu. Jako průšvih to nakonec stejně dopadne – nic se nenajde a Zeman se ukáže jako lhář.
Teď je ale podstatné, aby se to naředilo a posunulo. Ovčáček se co nejvíc umaže, díky čemuž Zeman zůstane co nejvíc čistý. Nesympatický tiskový mluvčí prostě pro Hrad odvádí naprosto profesionální a řemeslně výborně zvládnutou práci.
2. Skvěle zvládnutá profesní role
Nadávky a posměšky na Ovčáčkovu adresu ale mají i další slabinu – směšují profesní roli s realitou. Když si miliardový tunelář, pedofil nebo několikanásobný vrah najme advokáta, nikoho by ani ve snu nepadlo myslet si, že ten advokát krade, zneužívá děti nebo zabíjí. Prostě jen hájí svého klienta.
A nebo si představte herce, který hraje nějakou zápornou postavu. Všichni chápeme, že co nejúčinnější obhajoba zločince je advokátovo řemeslo a že herec nerovná se filmový padouch. Jan Přeučil má obličej masového vraha, díky němuž mistrně ztvárnil desítky lumpů. Nikdo z nás by ho ale za lumpa nepovažoval – víme, že to byly jen role.
Proč si tedy myslíme, že u tiskového mluvčího je to jinak? No protože Ovčáček svou profesní roli zvládá tak dobře, že nás dokonale zmátnul. Asi jako kdybyste potkali Miloše Kopeckého a s vírou, že je to opravdu doktor Štrosmajer z Nemocnice na kraji města, po něm chtěli totální endoprotézu.
Jiřího Ovčáčka si proto vážíme. Ne kvůli tomu co dělá, ale jak to dělá. Je to asi podobné, jako když velmi zručný truhlář vyrábí řemeslně dokonalé rakve.