Historie ČSL: Lidovci dokázali ustát útlak fašistického i komunistického režimu, jazýčkem na politických vahách bývají i dnes – G.cz
Vyhledávání

Historie ČSL: Lidovci dokázali ustát útlak fašistického i komunistického režimu, jazýčkem na politických vahách bývají i dnes

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Věděli jste, že Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL) patří k nejstarším politickým stranám v historii naší země? Starší už je jenom ČSSD, která existovala už v dobách Rakouska-Uherska. Lidovci jsou tu s námi přes 102 let, takže by bylo rozhodně dobré si o nich něco povědět.

Martin Miko
Martin Miko 21.10.2020, 09:00

Druhá nejstarší strana v naší historii

Před 102 lety se Křesťansko-sociální strana v Čechách společně s Katolickou stranou národní na Moravě sloučily v jednu politickou stranu a vytvořily tak Československou stranu lidovou. Tu v současnosti známe primárně pod zkratkou KDU-ČSL nebo pod označením lidovci. Cíl byl tehdy jasný – sjednotit katolické politické strany a stát se tak silnější v rámci politického boje a prosazování zájmů, a to se také povedlo. V rámci Ustanovujícího zemského sjezdu Československé strany lidové v Čechách, který se konal ve dnech 5. a 6. ledna 1919 v Praze, se tak definitivně rozhodlo o založení nové strany. Název Československá strana lidová byl tehdy zvolen z důvodů, aby se strana vyhnula útokům ze strany ateistů. Předsedou strany byl tehdy zvolen zemědělský odborník František Šabata.

Strana chtěla být na začátku svého působení jakousi opozicí vůči protikatolickému tlaku socialistů a liberálů, ale nakonec se stala i nepostradatelnou součástí vlády. Pomohla například ke krachu pokusů o zavedení odluky církve od státu nebo ke kompromisům mezi katolickou církví a státem v oblasti sportu či manželství. V období mezi světovými válkami se strana zapojila do národní revoluce a podílela se na tvorbě mnoha zákonů na ochranu nově vznikající republiky. ČSL měla tehdy ve vládnoucích funkcích postupně několik členů. Patřil k nim například Jan Šrámek, který vykonával i pozici místopředsedy vlády, předseda Senátu Mořic Hruban, dále Josef Dolanský, František Nosek nebo Jan Dostálek. Tito lidovečtí politici mezi světovými válkami zastávali posty ministrů. Nicméně už tehdy se lidovcům dařilo prosazovat si v rámci vlády svůj program v rámci koalice, ačkoliv jejich volební výsledky byly vždy jen „do počtu“.

V roce 1938 se ČSL spojila i přes odpor některých členů (Jan Šrámek) a moravského křídla s pravicovými stranami a vytvořily tak Stranu národní jednoty, která politicky směřovala k nacionálně autoritativnímu režimu. V programu této strany bylo například vytvoření autoritativní demokracie s protižidovským zaměřením, ale tento plán ve finále nevyšel. Nakonec však musel Šrámek ustoupit, jenže Strana národní jednoty posléze zanikla vznikem Protektorátu Čechy a Morava a z Šrámka se následně stal po celou dobu války předseda Londýnské exilové vlády Československa.

Po válce byla ČSL obnovena společně s dalšími politickými subjekty, jenže na rozdíl od ostatních patřila jako jediná k nesocialistickým stranám. Proto členové strany doufali v úspěch ve volbách v roce 1946, jenže se spletli a volby nakonec dopadly neúspěchem. ČSL získala „pouhých“ 20 %, zatímco KSČ neuvěřitelných 40 %. Proto se Československá strana lidová rozhodla stát součástí Národní fronty, aby mohla být společně s dalšími subjekty důstojnou opozicí a bránit bizarní výmysly komunistů, což bohužel v mnohých případech zahrnovalo i čas od času spolupracovat s KSČ.

V únoru 1948 přišel zlom, který znamenal i demisi ministrů ČSL. Někteří lidovci sice věřili v řešení vládní krize demokratickou cestou, jenže se ukázalo, že s komunisty to tímto způsobem nepůjde. Státní převrat znamenal i demisi Beneše. Některým předním představitelům se sice povedlo utéct do zahraničí, jenže tu existovaly i případy, kdy to zkrátka nevyšlo. Například dva hlavní představitelé ČSL – Jan Šrámek a František Hála byli dopadeni a zbytek života prožili v internaci.

Podle webu Kdu.cz to probíhalo asi nějak takto: „V nastalém zmatku v nejbližších měsících ze 46 poslanců ČSL jich 10 opustilo zemi, 12 bylo uvězněno a z toho 4 umučeni nebo popraveni (Stanislav Broj, Rostislav Sochorec, Jan Plesl, Alois Janáček) a 13 bylo zbaveno poslaneckého mandátu. Pod záminkou školení tajemníků ČSL v Praze r. 1949 bylo ze služeb strany propuštěno 40 okresních tajemníků. Mnoho lidovců emigrovalo a na Západě se zapojilo do protikomunistického odboje.“

Následující roky sice ČSL fungovala i nadále jako součást Národní fronty, avšak na politické scéně tehdejšího Československa měla pouze vzbuzovat dojem, že mají voliči možnost volit více stran. Nicméně vedení ČSL bylo voleno na základě přání KSČ, takže vůbec nekorespondovalo s tím, co si přejí samotní lidovci. Přesto ve straně zůstávali i nadále lidé, kteří svým členstvím chtěli vyjádřit odpor vůči režimu. A takto to bylo až do roku 1989.

Zajímavé je, že například na podzim roku 1989 strana evidovala 40 tisíc členů. O půl roku později to už bylo hned dvakrát tolik. Po revoluci samozřejmě strana těžila z komunistického útlaku a získala na svou stranu mnoho věrných voličů, ale to už je jiné vyprávění.

Podobné články

Doporučujeme

Další články