GLOSA: Senioři dnes slaví, tak je hlavně nechtějte zachraňovat a dejte jim dárek. Co? No přece čas – G.cz
Vyhledávání

GLOSA: Senioři dnes slaví, tak je hlavně nechtějte zachraňovat a dejte jim dárek. Co? No přece čas

Zdroj: G.cz

Organizace spojených národů vyhlásila mezinárodní dny ke kde čemu. Ale ten dnešní, o kterém hlasovala 14. prosince 1990, ten jí chválíme. Je totiž Mezinárodní den seniorů. Poprvé se slavil 1. října 1991. Překvapilo nás, že je to vlastně mladý svátek. Přitom snad každý z nás si vzpomíná na svoji babičku, dědu… A nebo na rodiče, pokud jste „déle mladý“ jedinec. Nebo by to tak alespoň mělo být.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 1.10.2020, 10:07

Musíme je chránit!

O seniorech poslední dobou slyšíme hlavně v souvislosti s covidovou patálií, kdy nás plukovník Prymula s vojenskou nekompromisností nabádá, abychom je my, mladší, neohrožovali, abychom je raději izolovali s tím, že je to pro ně nejlepší, protože oni se tak nenakazí. Vybavme si letošní jaro, kdy jsme se báli pomalu se na své rodiče a prarodiče jen koutkem oka pohlédnout, aby na ně onen zlý vir nevyskočil. A to nemluvíme o staroušcích, kteří byli (a znovu jsou) zavřeni v různých pečovatelských domech. Sami. A jsme u toho – opravdu si myslíme, že tohle chtějí, že jim to prospívá? Oni přece nejsou ve valné většině případů nesvéprávní, jen se prostě dříve narodili. A neříkalo se vždycky, že se stářím jde ruku v ruce moudrost?

Proč jsem se zase tak rozepsala? S kolegyní jsme ráno řešily redakční plán a shodly jsme se, že Mezinárodní den seniorů si zaslouží naši pozornost. Původně jsem si myslela, že budu vzpomínat na svoji babičku Emilku, pro kterou jsme byly se ségrou její „medunky,“ a která coby precizní krejčová z nás i v dobách, kdy se daly sehnat maximálně tak krimplenové šaty a neforemné punčocháče, udělala takové kočky, že jsme mohly z fleku na módní přehlídku. Nebo na to, jak se i z mých rodičů stali babička s dědečkem, že se začali i víc zmenšovat, že vlasy už mají hodně stříbrem prokvetlé a vrásek pomalu přibývá… Prostě koloběh života. Nakonec ale myšlenky zabloudily trochu jinam, i když k tématu.

„Mamko, ahoj, co děláte?“ „Já potřebuji něco vyřídit s paní doktorkou a taťka chce jet zaplatit parkování.“ „No, tak ať nejezdí emhádéčkem, já ho tam hodím.“ „Ládí, nemáš nikam jezdit, Janička tě tam hodí.“ „Jani, on nechce.“ „Proč?“ „Já ti za chvíli zavolám…“ „Tak jo, přijeď pro něj.“ „Mami, a proč vlastně nechtěl?“ „Jani, prý že ho nemáme izolovat.“ Ufff, pochopili jste to taky? Tenhle chlap, kterému je 76 (u muže se přece věk prozradit smí), a který byl celý svůj život extrémně zodpovědný, dokázal doslova a do písmene rozebrat na součástky letadlo a zase ho dát dohromady (coby letecký mechanik to vážně uměl). Zároveň vychoval a do života vypustil dvě holky, dokázal tu svoji silně feminizovanou rodinu ukočírovat a má nás pořád všechny tři – mamku samozřejmě nevyjímaje, rád. A právě tenhle člověk nechce, aby se s ním nakládalo jako s bezduchou loutkou. Chce normálně žít, potkávat se a ne sedět sám doma a čekat… Na co, vlastně? Na to, až tenhle blázinec skončí? Jo, to čekáme všichni. Ale nechceme čekat sami! Nikdo.

Můj čas, je pouhopouhé...

Takže prosím, mysleme na to. Ano, naslouchejme odborníkům, berme si k srdci jejich rady – tedy ty, které dávají smysl, asi nepotáhneme babi a dědu uprostřed mačkající se dav na rockový koncert (to vlastně ani není možné, když se nemůžeme shromažďovat a nemůžeme zpívat) a výlet do nejmenovaného švédského řetězce také klidně odložme, ale stavit se za nimi na kafe nebo je vytáhnout na výlet, to nám nikdo zakázat nemůže nebo může, ale je na nás, zda si to necháme líbit. Ona totiž samota a pocit osamění může být mnohonásobně horší než ten nejhorší vir. Že už nemáte vlastní prarodiče nebo dokonce rodiče? To je mi líto, protože pokud rodiče máme, tak jsme pořád dětmi. Ale možná vedle vás bydlí starší dáma, kterou vídáte, jak sama venčí psa, který je dost možná jejím jediným společníkem. Nechcete se k ní na té procházce připojit? Nebo co ten pán, který pravidelně sedává u okna a pozoruje okolí, protože prostě už nemůže na nohy a tohle je jeho jediná zábava. Neocenil by, kdybyste mu koupili a přinesli noviny? A tak bych mohla pokračovat. I zde totiž platí, že kde je vůle, je i cesta. Jen se musí chtít.

Někdy zapomínáme, že opravdu platí, že ty nejhezčí věci vlastně nic moc nestojí. Že to nejcennější, co můžeme jeden druhému dát je čas a společné zážitky. A to u seniorů platí dvojnásob. Protože najednou můžete zjistit, že je sice můžete zahrnout vším možným, ale že už nemáte… čas. Tak ho nepromarněme i tím, že je budeme chtít zachránit.

„Tati, tak já za chvíli vyrazím a jedeme platit to parkování. Nechci tě izolovat, jen si tě na pár chvil sobecky ukradnu pro sebe, chci čas jen pro nás dva, chápeš? Takže dík.“ „Mamko, na kafe se stavím, neboj.“

Podobné články

Doporučujeme

Další články