Český sen Víta Klusáka

Je tomu 16 let, kdy se na parkoviště v pražských Letňanech nahrnul dav o cca 3 tisících hlav, lačný po novém obchodním centru, na které několik týdnů předem lákala velká reklamní kampaň. Jaké bylo jejich zklamání, když ochranka s velkou pompou otevřela dveře a pobláznění lidé se místo mezi butiky a krámky rozeběhli na prázdnou louku! To všechno totiž bylo součástí projektu tehdy ještě studentů filmu Filipa Remundy Víta Klusáka, který vyústil v dokumentární snímek s názvem Český sen.

Téměř okamžitě po akci se Česko rozdělilo na dva tábory. Jedni se smáli a tvůrce chválili, druzí je za nápad a hlavně způsob realizace ostře kritizovali. Z obou pánů to každopádně udělalo pojmy v rámci české kinematografie, kteří se svého lehce mystifikačního stylu drží dodnes, obzvláště pak Klusák. A taky to za něj stále schytává.

Svět podle Daliborka

V roce 2017 Klusák vypustil snímek Svět podle Daliborka. Dalibor Krupička je - nebo byl - autentický český neonacista a film je portrétem jeho života, rodiny, přátel. Je to vhled do duše určité skupiny. Ne, ne do komunity neonacistů, té dokument pouze ťuká na rameno. Klusák nabídl v jedné postavičce konkretizovaný profil tzv. slušného Čecha. Člověka, který žije průměrný život a všechny svoje nezdar a to, že se nemá líp, svaluje na homosexuály, Židy, černochy, uprchlíky a tak dále, a tak dále. Takováhle je polovina republiky.

Svět podle Daliborka je především komedie. Je to zábavné a ano, je to z velké části inscenované. Klusákův štáb s Daliborkem a jeho matkou strávil dva roky. Sledoval jejich každodenní činnosti, poslouchal historky o tom, co dělají, o čem se baví a když se jim něco zdálo zajímavé, nechali je to přehrát pro kameru. Ale podstata filmu, sdělení, to zůstává autentické. Po premiéře se Krupička nechal slyšet, že dostal zaplaceno za to předstírat úplně všechno, ale to se nikdy nepotvrdilo a sám muž toho pak nechal. Je jasné, že když vás má půlka země za neonacistu a troubu, v první chvíli se zkusíte zachránit.

Kauza V síti

A posledních několik týdnů se o Klusákovi zase mluví. Žhavým tématem je snímek, na kterém aktuálně pracuje spolu s Barborou Chalupovou - dokument V síti. Ten pojednává o pedofilii a sexuálním obtěžování nezletilých na internetu. Klusák obsadil tři dospělé herečky, které vypadají výrazně mladší, nechal jim postavit falešné pokojíčky a jako volavky je vypustil do virtuálního světa, aby otestoval, kolik dospělých mužů z nich, v domnění, že jde o malá děvčata, bude tahat erotické fotografie, videa nebo se s nimi zkusí dokonce sejít. Filmy ještě není hotový, ale už teď jsou jasné dvě věci - že to, co Klusák s Chalupovou zjistili, je alarmující, a že je za formu, jakou to zjistili, zase budou kritizovat. Ostatně - už kritizují.

Když to jsou herečky, tak to není žádný dokument a Klusák není dokumentarista, zní v internetových diskuzích. Takže se nabízí otázka; jaká je definice filmového dokumentaristy? Je to člověk, který bez jakýchkoliv zásahů zachycuje dění kolem sebe? Ne, to je pak spíš zpravodaj, reportér.

GALERIE V kůži Víta Klusáka

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Každá informace, kterou získáme a předáváme dál, už je interpretovaná. Nic jako objektivita neexistuje a už vůbec ji nehledejme u umělecky tvůrčích lidí. Už ze své podstaty vnímají odlišně svět jako takový. Kde jiní vidí šedou všednost, oni vidí inspiraci. Zatímco člověk na ulici mine obyčejnou popelnici na plasty, umělec vnímá třídění odpadu coby téma, které třeba využije pro svůj další projekt.

A to platí i pro Klusákovy filmové počiny. Pokud je téma snímku založeno na realitě a tuto realitu samotnou autor neupravuje, prostředky, kterými ji ve snímku ilustruje a posléze prezentuje publiku nechť zvolí dle vlastních tužeb a uvážení. Divák, který má jen prodlouženou míchu a ví, jak Klusák pracuje, dokáže mít nadhled, vidět širší kontext a především rozpoznat, co je umělecké ztvárnění a co obsah. Zvládne to oddělit a odnést si z projekce to důležité.

A tady se podívejte, jak moc věrný je životopisný snímek o životě Eltona Johna - Rocketman.