To, že druhá světová válka patří k těm hodně temným dobám v československé minulosti, o tom se nedá polemizovat. A právě tato doba stvořila také celou řadu osobností, které se navždycky zapsaly do historie. A někdy ne jen té československé. Jednou z nich je bezpochyby brigádní generál František Moravec, hlavní postava vojenského zpravodajství za druhé světové války. I když on na své vojensko-zpravodajské kariéře začal pracovat již mnohem, mnohem dříve.
Z filologa špionem
Na generála Františka Moravce nepřevládá úplně jednotný názor. Tento legionář, důstojník Československé armády a přednosta druhého oddělení Hlavního štábu – myslíme tím vojenskou zpravodajskou službu – byl známý svým temperamentem, rozhodností a také tvrdostí k sobě i druhým. Oběti nikdy nelitoval. Právě tyto jeho povahové rysy byly výrazné i v jeho dalším chování a rozhodování v letech, které následovaly. Kde se v něm ale tohle vše vzalo? Pro odpověď musíme mnohem hlouběji do historie než do období druhé světové války…
František Moravec se narodil 23. července 1895 v Čáslavi jako nejstarší syn z celkem deseti dětí v rodině úředního zřízence okresního hejtmanství. Ve čtvrté třídě obecné školy přestoupil na gymnázium. Učení mu nedělalo problém a odmaturoval s vyznamenáním. Poté ho k dalšímu studiu zlákala filologie, konkrétně latina a francouzština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studia ale nedokončil, protože byl v roce 1915 odveden. Nejprve sloužil v rodné Čáslavi, poté v Jablonci nad Nisou. Absolvoval důstojnickou školu záložních důstojníků a pravděpodobně tenkrát se jeho osud dá se říci zpečetil. Jemu stejně jako mnoha milionům lidí v té době prostě další život ovlivnila první světová válka, která zcela jistě mladému Františkovi zničila plno původních představ, ideálů a plánů. Po výcviku byl odvelený na ruskou frontu. V lednu 1916 ale přeběhl k Rusům a intenzivně hledal příležitost k boji proti Rakousku-Uhersku. Vedení ruské armády tehdy ještě ale nepodporovalo doplňování československých legií někým z řad zajatců. Moravec proto využil možnosti vstupu do 1. srbské dobrovolnické divize. Strávil tam dva roky (1916–1918) a zažil si skutečně krušné časy a boje v Dobrudži, ale také na rumunské, bulharské a soluňské frontě. Právě soužití s horkokrevnými Balkánci jej tehdy hodně ovlivnilo a učinilo z něj opravdu tvrdého vojáka, u kterého šly city prostě stranou.
Armáda mu byla osudem
Armáda se mu stala životní cestou. Po skončení války v jejích řadách zůstal jako voják z povolání. V roce 1925 byl povolaný na Válečnou školu v Praze, kterou absolvoval jako nejlepší důstojník ročníku 1928, a zakotvil na Zemském vojenském velitelství jako přednosta. Právě tam se hodně naučil a profesně dozrál. Ukázalo se, že má vyloženě dispozice pro práci ve zpravodajských službách, a to vedení brzy ocenilo. Moravec byl povolaný přímo ke 2. oddělení hlavního štábu a stal se vedoucím důstojníkem pátrací skupiny. Vystřídal plukovníka Mojmíra Soukupa, který prý neměl potřebnou kvalifikaci a řečeno dnešní mluvou, Moravec se stal šéfem operativců. Měl ve svých rukou koncepci, ale také zodpovědnost za celou zpravodajskou operativu v tom výzvědném i kontrašpionážním smyslu. Jak je vidět, klidný život František Moravec nežil ani tenkrát. Skoro se nám chce říct „Moravec, František Moravec“. A pomalu a jistě se blížil Hitler, druhá světová válka už byla de facto za rohem… Velké Moravcovy chvíle začaly být na dohled, aniž to asi tehdy sám úplně tušil.
Na začátku své kariéry šéfa operativců se totiž žádnými extra oslnivými úspěchy chlubit nemohl, až na jednu výjimku tedy, a to z roku 1936. Pátrací skupině, které velel se povedlo získat dokumentaci ke štábní hře generálního štábu německého pozemního vojska, jejímž námětem byla preventivní válka proti Československu. Právě v této hře byly obsažené údaje o síle a způsobu válečného nasazení německé armády. A to byly informace opravdu velice cenné. Moravec dal také zpravodajské službě již zmiňovanou koncepci, podařilo se mu získávat i schopné lidi, kterými se rád obklopoval. Na druhou stranu ale trpěl nějakým skoro až mindrákem vůči svému předchůdci, kterého měl tendence veřejně zesměšňovat. Byla mu také často vyčítána jeho arogance a povýšenost. Uměl být bezohledný a tvrdý, hájil si své. Každopádně ale správně odhadl nebezpečnost tehdejšího Německa a přesvědčil své nadřízené, že právě nacistické Německo musí být hlavní cíl zájmu zpravodajských služeb. Ukázalo se, že měl pravdu.
Londýn volá
Poté, co se československá vláda podřídila podmínkám Mnichovské dohody, Moravec se jako disciplinovaný voják podřídil. I když on sám, stejně jako další část důstojnického sboru, zastával názor, že se Československo mělo bránit, a to bez ohledu na následky, protože „…o hranicích a svobodě se nediskutuje. Ty se musí bránit vždy a všemi prostředky…“. Nová vláda se rozhodla nacistům neodporovat a druhému oddělení, kterému Moravec velel, bylo nařízeno ukončit agenturní (výzvědnou) činnost proti Německu. Moravec tohle ale respektoval pouze naoko a zpravodajská činnost vůči Německu byla prováděna i nadále, i když v utajení. Moravec byl v té době pověřený řízením celého druhého oddělení Hlavního štábu poté, co tento post musel na nátlak německé strany opustit plukovník František Hájek. Moravec byl ale pouze zatímní šéf, nikdy nebyl skutečně jmenovaný, to jen pro zajímavost. A to muselo být pro ambiciózního Moravce skutečně nepříjemné.
Od počátku března 1939 začali Moravcovi lidé zachytávat čím dál více zpráv o okupaci Československa, padlo i datum 15. březen. Proto František Moravec společně s dalšími 11 lidmi z republiky 14. března odchází do Anglie do emigrace. Za výběr spolupracovníků byl později velmi kritizován. Dal prý tehdy průchod svým sympatiím a antipatiím. Co se mu ale rozhodně nedá upřít, je to, že dokázal on a jeho lidé z republiky uprchnut pouhých 12 hodin před okupací a společně s sebou vzali to nejcennější, co zpravodajská služba tehdy měla – tajné kontakty. Tento čin vyzdvihl v ČT 24 také generál ve výslužbě Petr Pavel, když řekl: „To, že byl schopen téměř hollywoodským způsobem zachránit to nejcennější, co československá zpravodajská služba měla, odvézt to do Londýna a potom s úspěchem používat ve prospěch exilové vlády a našeho domácího odboje – to byl husarský kousek.“
Ten, co řídil Anthropoid
František Moravec patřil mezi blízké spolupracovníky prezidenta Edvarda Beneše. Byl považovaný za jeho člověka. V dubnu se mu v Británii přihlásil a on i jeho tým se stal součástí protinacistického odboje. Beneše jako prezidenta uznával a zůstal mu věrný. Po dobu druhé světové války Moravec v rukou držel velení celého tehdejšího československého zpravodajství. Byl to také on, kdo řídil operaci Anthropoid – tj. odstranění zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Provedení celé operace vyvolává stále celou řadu otázek. Otázkou je, jestli lze na všechny vůbec najít odpověď. Jedná se ale jednoznačně o největší diverzní akci, která se na území Protektorátu Čechy a Morava uskutečnila. Obrovské hrdinství všech, kteří se na atentátu na Heydricha podíleli, není nutné zdůrazňovat. Původně byla celá akce naplánovaná již na 28. října 1941. Moravec celou operaci vnímal jako krevní mstu a také v tom viděl jistou symboliku. Představovalo to odvetu za hrůzy, které přišly společně s Heydrichem. Nakonec se ale jeden z parašutistů zranil a termín oprace byl přesunutý a k atentátu tak došlo 27. května 1942. Svůj vliv na řízení vojenského zpravodajství ze svých rukou Moravec nepustil po celou dobu druhé světové války.
Na jaře 1945 ale jeho moc a vliv začaly slábnout, na některé vlivy prostě v kontextu doby již nestačil. Navíc byl stále brán jako Benešův člověk, a to mu v době, kdy začali výrazně posilovat komunisté do karet také moc nehrálo. Když pak došlo v roce 1948 k onomu nechvalně slavnému Vítěznému únoru, rozhodl se František Moravec pro emigraci. Chtěl tím ochránit nejen sebe, ale také svou rodinu. Odešli nejprve do Německa a posléze do USA. I tam ale Moravec pokračoval jako zpravodajec. Tentokrát pracoval proti komunistické totalitě.
Zpátky domů?
Stál v čele Special service company (SSC), zpravodajské organizace řízené a financované Spojenými státy americkými a sídlící v tehdejším Západním Německu. SSC se s pomocí svých kontaktů v Československu snažila mapovat politickou a společenskou situaci a možnosti zvratu politického systému, který ovládali komunisté. Moravec vedl na počátku padesátých let také skupinu OKAP, jež do Československa vysílala agenty, kteří měli za úkol sbírat informace. Skupina ale byla infiltrovaná StB. Úspěšně nedopadla ani operace Velký metař, jejímž cílem byl únos generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského na Západ. No, i Slánský by byl zcela jistě radši, kdyby operace vyšla… Bohužel, vše prasklo, informace se dostaly i ke Stalinovi, a jak to se Slánským dopadlo víme – skončil na šibenici.
Na začátku šedesátých let se Moravec natrvalo usídlil ve Spojených státech a i tam fungoval ve vojenské rozvědce americké armády jako poradce pro Československo. Jednalo se ale více o čestnou funkci. František Moravec zemřel 26. července 1966 ve Washingtonu, D.C. na infarkt. Je skoro až ironií osudu, že se tak stalo cestou do práce do Pentagonu, kde v té době stále působil. To, že ale na rodnou vlast nikdy nezapomněl dokazuje i lístek s česky psanou básní, která je věnovaná jeho rodné Čáslavi. A právě do svého rodiště by se měl František Moravec nyní vrátit. Jeho rodina zamýšlí převoz ostatků někdejšího nekorunovaného krále československých válečných špionů, který určitě nežil nudný život, domů. František Moravec je čestným občanem Čáslavi a jeho jméno nese i 601. skupina speciálních sil Armády České republiky.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
