Ford Transit: 50 let nesmrtelné flexibility – G.cz
Vyhledávání

Ford Transit: 50 let nesmrtelné flexibility

Jeďte po libovolné dálnici a do pěti minut potkáte Ford Transit. Neuvěřitelně populární evropský dělník je k dostání v mnoha podobách a generacích. A na silnicích potkáte i ty nejstarší. Proč? Protože Ford Transit vydrží i hodně hrubé zacházení. Sami jsme si to vyzkoušeli.

Václav Rybář
Václav Rybář 23.7.2015, 16:50

Legendární Ford

Když se řekne Ford, dost možná si představíte jiný vůz, který nedávno podobně jako Transit oslavil padesáté výročí, totiž Ford Mustang. Americkou ikonu symbolizující svobodu, nezávislost a neomezené možnosti hvězd a pruhů. Ford Transit je ovšem dítětem Evropy, proto možná stojí na odlišných pilířích - tvrdé práci, odolnosti a flexibilitě.

Těmto hodnotám byl věrný už předchůdce legendární dodávky - Ford FK1000 (FK podle toho, že se vyráběl v Kolíně nad Rýnem, tedy v továrně Ford Köln). Dodávala se s litrovým motorem a od roku 1961 se přejmenovala na Ford Taunus Transit. Právě ona dala jméno první generaci Transitu v roce 1965.

Ta už se stejně jako ostatní Transity vyráběla ve Velké Británii. A my jsme měli na prezentaci Fordu výjimečnou možnost vidět všechny generace hezky pohromadě. Výjimečné ovšem nebylo jen tohle setkání. Především je potřeba vyzdvihnout místo, na které se konalo.

Ford má po světě rozesetých hned několik testovacích polygonů. To v belgickém Lommelu je však nejstarším a největším evropským testovacím střediskem automobilky. Běžný smrtelník se sem nemá šanci dostat, protože se tu často testují prototypy aut, jenž se na silnici podívají až za několik let. U příležitosti oslav narozenin Fordu Transit ale automobilka udělala výjimku a pár novinářů sem přeci jenom pozvala.

Belgická mučírna

Příjezd do Lommelu nic zvláštního nenaznačuje. Tradičně ospalá belgická vesnička, kterou byste projeli bez povšimnutí, kdybyste nevěděli, co se skrývá za humny. Dokonce i šipka s logem Fordu je velmi nenápadná a vjezd do areálu byste si klidně spletli s nějakým lokálním zemědělským družstvem. To by ovšem byla velká chyba - ve skutečnosti se za branami skrývá rozsáhlý polygon s desítkami kilometrů silniček a komplexním zázemím. My "benzínové hlavy" bychom to nazvali cukrárnou.

Najdete tu všechno - velkolepý ovál, který simuluje dálnici (včetně sjezdů a nájezdů), kopcovité pasáže, prudké zatáčky, obří louže, asfalt, šotolinu, kočíčí hlavy, ekvivalent dé jedničky a další tucet ještě horších povrchů. Je to obrovské dětské hřiště, na kterém se můžete vyblbnout bez ohledu na vůz či schopnosti. To ale samozřejmě není účelem. Během několikahodinové návštěvy vám testovací areál v Lommelu bude připadat jako ráj na Zemi. Pro auta jako taková je to ovšem spíše peklo.

Zleva jedině stošedesátkou

Po krátkém výkladu z historie a okouknutí dobových manuálů a dalších suvenýrů konečně sedáme za volant. Pojedeme krátké kolečko, při kterém otestujeme jak rychlý dálniční ovál, tak silničky propojující jednotlivá testovací stanoviště. Na výběr toho máme docela hodně: osobní Tourneo Connect a Tourneo Custom, ale i regulérního Transita s vyšší střechou. Jedeme ve šňůře aut celkem rychlým tempem a postupně vyzkoušíme všechny nabízené vozy. Velkým zážitkem je dálniční pasáž, která je vlastně klopeným okruhem pro testování maximální rychlosti. Do levého pruhu se můžete zařadit jen v případě, že jedete 160 km/h nebo VÍC. Takové pravidlo se nám líbí, ale ve vozovém parku je jen pár dodávek, které tuto rychlost udrží bez hlasitého naříkání. Přesto v posledním kole se svolením instruktora doleva najíždíme a přežíváme, protože okruh máme jen pro sebe. Dnes se tu žádná osobní raketa ze stájí Fordu netestuje.

Na velikosti (ne)záleží

Krátký okruh nás párkrát proveze po dlažbě, ale jinak se jedná pouze o kvalitní zatáčkovitý asfalt. Nic, co by vozům ublížilo, cílem je si vyzkoušet jejich chování v běžném zápřahu na běžných silnicích.

Tourneo Connect a Custom jsou velké a prostorné osobní dodávky, které se ovšem pocitově řídí spíš jako osobák. Dokonce i litrové Tourneo je celkem svižné, když ho člověk drží v otáčkách a hlavně je díky lehkému motoru poměrně agilní. Jeho americký sourozenec s u nás nedostupnou konfigurací (2,5litrový motor a automat) zase přesvědčí dostatkem výkonu, ačkoliv se musí trochu "rozšlapávat" (motor je atmosférický).

Zdaleka největší zábava je ale za volantem velkého Transitu. Člověk má při nájezdech do zatáček zprvu respekt z jeho rozměrů, ale řízení je komunikativní, výhled parádní a Transit se při ostřejší jízdě na dlaždičkách začíná krásně a čitelně hrnout. To se nám líbí, ale ještě nevíme, že budeme mít tu čest s jeho naštvaným závodním bratříčkem.

Praktické dodávky i závoďáky

Bokem ostatních vozů totiž stojí tmavěmodrý Transit, který vypadá trochu jinak. Při bližším ohledání zjistíte, že má na sobě plaketu Ecoboost, dveře s panty, trochu lepší gumy a... závodní skořepiny na kterých trůní helma. Co se to tady děje? Za chvilku je všechno jasné - tenhle kousek, bohužel, řídit nebudeme, ale můžeme se svézt. Jde o tříapůllitrový Ecoboost s upraveným podvozkem, samosvorem, odlehčeným interiérem a gumami poslušně rozkročenými, což vzhledem k pohonu zadní nápravy znamená jediné - bude se jezdit bokem.

Spolujízda tímhle americkým modelem (u nás se tato varianta nenabízí) je fantastický zážitek. Přispívá k tomu naladění vozu i pilota, který s tímhle mackem pravidelně testuje na Nürburgringu, ale především kombinace vysokého výkonu a velkého rozvoru.

Jakmile začne Transit házet zadkem, je to jako ve zpomaleném filmu, vůz se začne pomalu, ale poslušně hrnout do zatáčky, nabírá smyk a řidič s naprostým klidem jedním prstem otáčí volant do kontra. Vše se děje dvakrát, třikrát pomaleji než v osobáku, kde je třeba jednat rychle, což všemu dává úplně jiný rozměr. Umístění dlouhých driftů je na centimetry přesné, občas se podběhy nabaští šotoliny, ale gumy odvádějí svou práci příkladně a vy se kocháte pohledem z bočního okénka, protože jedině skrz něj uvidíte silnici.

Transit je extrémně poslušný, ale díky samosvoru a kleci, která probíhá celým nákladním prostorem, se samozřejmě od sériovky znatelně liší. S úsměvem od ucha k uchu děkuju a udělám pár fotek. Při objíždění stejné trati s Tourneem Custom zkouším trochu jančit, ale rychle narazím na limity vozu. Ne, Transity nejsou na závodění. Ale občas má i automobilka chuť vyzkoušet, co všechno s trochou dopingu jejich produkt snese. A snese toho zatraceně hodně.

Padesát let od rána do večera, 355 dní v roce

Testovací polygon v Lommelu se začal stavět v roce 1965, když si Ford pronajal od obce přilehlý les. Volba lokace není náhodná, protože Belgie a potažmo Lommel jsou na půli cesty mezi dvěma evropskými centrálami Fordu - německým Kolínem nad Rýnem a britským Duntonem. V průběhu let se areál rozšiřoval, přičemž i dnes se tu pilně staví, což je důvodem, proč se padesáté jubileum bude slavit až napřesrok, kdy se otevřou nové kanceláře a další prostory. Práce se tu ale nezastaví ani na chvilku, protože testovací centrum má trojsměnný provoz sedm dní v týdnu, 355 dní v roce. Výjimkou je pouze deset státem uznaných belgických svátků. My jsme areál navštívili v sobotu a v jednotlivých místech jsme se míjeli s testovacími jezdci. Logistika byla dokonalá, takže jsme nic utajeného neviděli, ale z cvrkotu všude kolem bylo jasné, že se drží pracovní soboty. A neděle.

Nervy z oceli, zadek z betonu

Zlatým hřebem programu byla devadesátiminutová projížďka s jedním z testovacích jezdců. Celkem jich je tu na dvě stovky a jejich úkolem je mučit auta od rána do večera. Osobáky, dodávky, náklaďáky, úsporné hatchbacky i sportovní žihadla. Lommel si nevybírá - drakonickými testy musejí projít všechny výrobky s modrým oválem na čumáku. Rychle mi došlo, že tu přestává veškerá legrace. To, co jsem považoval za práci snů, se totiž velmi rychle proměnilo v běžnou práci. Můj řidič Mario ovšem svou práci miluje. A je za ni hodně vděčný, protože musel projít náročnými přijímačkami, než tenhle post získal.

Po prvních deseti minutách už vím, že to v Lommelu za volantem auta není žádná sranda. Vyznat se na všech křižovatkách se asi po pár dnech dá (i když se tu prý i testovací řidiči snadno přehlédnou a ti hostující se dokonce občas i ztratí), ale to co vypadalo jako ultimátní dětské hřiště se rychle promění v pracovní prostředí, když pochopíte skutečných rozsah prováděných testů. Automobily tu projíždějí ve vysokých rychlostech díry, přejíždějí velké obrubníky, šplhají do kopců se stoupáním až 30%, projíždí solnou lázní a kaluží plnou bahna, nebo prudce brzdí na šotolině či rozbité vozovce. Zní to jako legrace? Zkuste se projet po obřích kočičích hlavách, které dělají z těch pražských pohodlný samet. Ne jednou, ale třeba třísetkrát. Opakování je matka moudrosti, ale tady by vás jako testovacího jezdce přivedlo k šílenství.

Mario mi prozrazuje, že se dá na všechno zvyknout. Když musí testovat gumy ježděním dokola a vyrábět kružnici třeba tři hodiny bez přestávky, prý už mu trochu vyhazují ploténky, ale prý tu mají dobré maséry. Při podobných testech se stihne i najíst nebo si něco přečte. Jindy ale musí dávat zatraceně pozor, protože po skončení testů se musí vyplnit rozsáhlé zprávy, testovací jezdec musí špiclovat uši, mít oči na šťopkách a zodpovědně zapsat každý pazvuk nebo známku mechanického poškození. A ty kočičí hlavy? Jezdí se několik hodin v kuse, hezky znovu a znovu, dokud není čas přejít na další stanoviště a tam třeba jezdit na vytočenou dvojku, aby se otestovala výdrž jiným způsobem, případně tři hodiny simulovat zácpu a popojíždět v uměle vytvořené koloně.

Některé dny prostě svištíte po klopeném oválu stošedesátkou a v jiné se věnujete osm hodin něčemu, co by běžného řidiče vyprovokovalo k amoku už po deseti minutách. Je to zkrátka dřina a můj zadek si to dobře uvědomuje. První den je to legrace, osmým rokem už rutina, ačkoliv Mario tvrdí, že by neměnil. Jeho tělo sice občas protestuje, ale práce jako taková ho drží u aut, což byl přesně jeho sen. A navíc ozkouší spoustů Fordů měsíce až roky předtím, než si na ně sáhnou koncoví zákazníci.

Auto vydrží hodně, Transit vydrží všechno

Počty opakování některých testů zní až nesmyslně, stejně tak je neuvěřitelné, kolik toho jednotlivé součástky vydrží, ale cílem je nasimulovat během několika měsíců testování třeba celou dekádu používání. A Ford Transit toho musí vydržet mnohem víc než průměrný osobák. Jen pro srovnání - test vodotěsnosti a tedy i lícování karoserie se provádí ostřikováním silným proudem vody. Focusu stačí zůstat pod sprchou půl minuty. Transit pod ní stráví dvacetkrát déle. Když jsme opakovaně projížděli díry sedmdesátkou a Transit pokaždé bolestí zařval, bylo mi ho líto. Taková díra se projede až dvoutisíckrát, aniž by se na autě cokoliv měnilo. A pořád jede, pořád táhne! Během padesáti tisíc najetých kilometrů se simuluje opotřebení odpovídající desetinásobku. A Transit musí testování zmáknout beze ztráty kytičky.

Klobouk dolů před takovou odolností, ale jestli jste někdy viděli Transit v akci - ať už v dopravě balíků, stavebnictví nebo na poli, asi víte, že se s nimi majitelé nijak nemazlí. Jde o pracovní nástroj, ekvivalent Chucka Norrise nebo Clinta Eastwooda mezi vším, co na silnici potkáte. A nebo se možná víc hodí přirovnání ke švýcaráku - Ford Transit je totiž stejně všestranný, odolný a po letech užívání stále stejně funkční. Není divu, že už čtyři dekády kraluje lehkým užitkovým dodávkám.

Ford samozřejmě neznamená jen Transit. Mrkněte se, jakých osm Mustangů budeme Američanům závidět i poté, co se u nás začne tenhle model prodávat.

Podobné články

Doporučujeme

Další články