Nová vláda, kterou velmi pravděpodobně dříve či později sestaví koalice SPOLU a PirSTAN, má šanci provádět přiměřenou pravicovou politiku. K pohodlnému vládnutí totiž „koalice koalic“ nebude ve sněmovně potřebovat čtyři pirátské poslance. Bez nich má stále většinu 104 křesel. Debakl Pirátů je navíc zřetelným vzkazem od voličů, že si nepřejí vládní zastoupení takzvané nové progresivní levice. Právě Piráti ji v ČR reprezentují nejvýrazněji.

Hlavním úkolem nové vlády bude nejprve předložení plánu dlouhodobého, třeba desetiletého ozdravování tuzemských veřejných financí. Ve volebním programu se koalice SPOLU zavazuje mít v roce 2025, tj. do dalších řádných voleb, schodek veřejných financí čítající 1,5 procenta hrubého domácího produktu. To znamená, že musí do té doby zbavit veřejné rozpočty „manka“ v rozsahu 220 miliard korun ročně. Například naplnění klíčového cíle jejího volebního programu, „antibyrokratické revoluce“, propuštění třinácti procent úředníků, ale vynese jen ani ne 4,5 miliardy ročně. To je o dva řády jinde.

Pokud SPOLU počítá mezi „úředníky“ všechny státní zaměstnance, úspora by mohla být až desetinásobně vyšší, tedy už „jen“ o řád jinde. Jenže pak už jsou propouštěním ohroženi třeba policisté, hasiči, zdravotníci či učitelé, kteří všichni představují státní zaměstnance. Hrozí tedy citelný růst míry nezaměstnanosti.

Opravdu těžko si tedy lze představit naplnění stěžejního slibu koalice SPOLU bez citelného zvyšování daní. To, že „koalice koalic“ potřebuje k vládnutí také hlasy Pirátů a Starostů, tedy spíše „Starostů a Pirátů“, vlastně jen Starostů, znamená, že při sestavování vládního programového prohlášení bude moci se zdůvodněním „hledání konsensu“ poněkud slevit ze svých požadavků na ozdravování veřejných financí a zároveň přitom neztratit tvář. PirSTAN má totiž ve volebním programu snížení schodku veřejných financí do roku 2025 pouze pod úroveň tří procent HDP. To znamená, že musí smazat „manko“ „jen“ za 120 miliard korun ročně.

Pokud tedy „koalice koalic“ má naplnit svůj klíčový slib ozdravování veřejných financí, musí být schopna během čtyř let umět smazat „manko“ za zhruba 200 miliard korun ročně (tato cifra vychází z průměru zmíněných údajů 220 a 120 miliard, který je vážený mandáty čtyř stran, na nichž nyní vládnutí bude fakticky stát, tedy ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN).

Aby „koalice koalic“ mohla skutečně realizovat pravicový program, zejména pak ozdravit veřejné finance, musí postupovat přiměřeně. Ve volbách totiž propadl nebývalý počet hlasů. Ty by mohla nepřiměřená pravicová politika ujednotit a mobilizovat, což by v krajním případě zemi dovedlo k předčasným volbám.

Vždyť ve skončených volbách propadlo takřka 770 tisíc hlasů voličů Přísahy, ČSSD, KSČM a Volného bloku. Tito voliči z velké části sympatizují se starou konzervativní levicí, která sice nebyla ve volbách vykroužkována tak brutálně jako nová levice pirátská, avšak fatálně doplatila na svoji roztříštěnost. Pokud tyto strany sjednotí odpor k pravicové politice nadcházející vlády, tak jako vítěznou „koalici koalic“, resp. voliče stran ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN, sjednotil program „Antibabiš“, může v konečném důsledku nastat již poměrně brzy politické zemětřesení. Voliči těchto stran, často lidé s nižší kvalifikací a příjmy, jsou již nyní frustrováni, neboť volby z jejich hlediska dopadly krajně nepříznivě. Pokud by nová vláda nepostupovala ve své pravicové politice přiměřeně, tyto lidi si může poštvat proti sobě v nebezpečně ujednoceném šiku. A je pak druhořadé, zda by jej vedl Andrej Babiš, Róbert Šlachta nebo třeba Lubomír Volný.

Aby nadcházející vláda dosáhla přiměřenosti své pravicové politiky, aby snížila „manko“ veřejných rozpočtů v objemu 200 miliard korun ročně, musí ze všeho nejdříve nutně na úrovni EU znovu otevřít a dojednat Green Deal, resp. politiky EU vedoucí k uhlíkové neutralitě v roce 2050. Kvůli vysoké závislosti na průmyslové výrobě prostě Česko potřebuje specifický, pozvolnější postup v ozeleňování své ekonomiky. A zároveň jednou provždy prosadit na úrovni EU jádro jako čistý zdroj.

Jedině tak nebude dosahování environmentální udržitelnosti v ČR vykoupeno fatálním rozklížením společnosti, ergo ztrátou sociální soudržnosti, a nakonec tedy i sociální udržitelnosti. Vysoké účty za energie, elektřinu či plyn, což je zamýšlený důsledek zelených politik EU, dopadnou zvláště neblaze na peněženky zmíněných skoro 800 tisíc voličů, jejichž hlasy u voleb propadly. A také na peněženky důchodců, kteří ve velkém odevzdali svůj hlas hnutí ANO, takže rovněž mohou snadno nabýt dojmu, že nová vláda jejich zájmy nezastupuje ani omylem. Nové vyjednání Green Dealu a zelených politik EU, včetně například systému emisních povolenek, je tedy vlastně nutnou podmínkou pro to, aby Česko mohlo udržitelně nastoupit cestu k dlouhodobému ozdravování veřejných financí a k naplnění klíčového slibu jak koalice SPOLU, tak PirSTAN.

Realisticky viděno je další nutnou podmínkou k dosažení tohoto slibu již zmíněné navyšování daní. Jakkoli jsme před volbami od vítězných stran převážně slýchali, že daně zvyšovat nebudou, tomuto slibu nebylo nikdy možné zcela věřit. Prakticky žádná ze stran, jež se voleb účastnily, totiž nepřišla alespoň se vzdáleně uspokojivým návrhem, kde jinde chce peníze brát. Tím méně je slibu možné věřit dnes, kdy se touha po voličských hlasech doslova přes noc transformovala v touhu po moci a její udržení, tedy i financování.

Otázkou není, zda se budou daně zvyšovat, ale jaké. Takřka jistě se tedy dočkáme stavu, kdy je – poněkud paradoxně – zvýší pravicová vláda. Alternativu představuje autenticky pravicové opatření, tedy razantní osekání veřejných výdajů, případně i alespoň částečná privatizace podniků typu České pošty nebo Českých drah. Ale ta si budou žádat mnoho politické odvahy a vysokou míru jednoty koaliční vlády pěti, resp. čtyř stran. To vše v době, kdy se v krajním případě může „na ulici“ rychle mobilizovat masa nespokojenců, poražených letošních voleb a důchodců, kterým zvláště přitíží vyhlídka pomalejšího růstu dávek, důchodů, ale také vyhlídka inflace, růstu cen energií v důsledku zelených politik EU, takzvaná „greenflation“, nebo mezinárodní čipový hladomor a s ním související aktuální nebývalé potíže českého autoprůmyslu.

Český volič, jak známo, má krátkou paměť. Inflace bude ještě zrychlovat v příštích měsících. Nebude dlouho trvat a nemusí si mnoho žádat, aby se z „Babišovy drahoty“ stala „Fialova drahota“.

Lukáš Kovanda