Před 89 lety zemřel francouzský důstojník Alfred Dreyfus, jenž se stal obětí jednoho z největších francouzských i evropských politických skandálů 19. století. Deset let trvající Dreyfusova aféra výrazně destabilizovala francouzskou společnost konce 19. a začátku 20. století. Pokud žijete v domnění, že vykonstruované procesy a justiční křivdy jsou výsadou moderní historie nebo snad pouze komunistického režimu v Československu, Dreyfusova aféra vás přesvědčí o opaku.
Třetí republika a život Alfreda Dreyfuse
Francouzská Třetí republika na konci 19. století – v Evropě se politické vztahy vyostřují, mezi Francií a Německem to po prusko-francouzské válce začíná zase vřít. Francouzská kontrašpionážní služba pracuje na plné obrátky, a právě v tuto dobu se na špatné místo ve špatný čas dostane židovský důstojník francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus.
Alfred Dreyfus se narodil 9. října roku 1859 jako nejmladší syn židovského podnikatele, který žil s celou rodinou ve městě Mylhúzy v regionu Alsasko-Lotrinsko, které bylo Francií po prusko-francouzské válce podstoupeno Německému císařství. Alfredovi rodiče se rozhodli ponechat si francouzské občanství, a tak se i Alfred stal Francouzem. Později se rodina přesunula do Paříže, vzhledem k občanské příslušnosti byli totiž najednou „cizinci ve vlastním domově“.
Vzhledem k osobní zkušenosti s prusko-francouzskou válkou, která měla silný sociální dopad na rodiny žijící v Alsasku, včetně té Dreyfusovy, se Alfred rozhodl stát se vojákem. V roce 1878 nastoupil na školu, která vzdělávala technické důstojníky, poté navštěvoval akademii dělostřelectva ve Fontainebleau. Po ukončení výcviku byl přidělen k dělostřeleckému regimentu v Le Mans, roku 1885 se stal poručíkem a roku 1889 kapitánem. V dubnu roku 1890 se oženil s Lucií Hadamardovou a o dva roky později nastoupil ke generálnímu štábu, kde byl tehdy jediným židovským důstojníkem.
Dreyfusova aféra
Psal se rok 1894 a francouzská tajná služba pracovala s možná až paranoidní opatrností, když se jí náhodně dostal do rukou ručně psaný dopis určený německé ambasádě. Na základě písmoznaleckého rozboru byl odborníkem Louisem Alphonsem Bertillonem stanoven jako autor tohoto dopisu právě Alfred Dreyfus. Přestože se později prokázala Dreyfusova nevina, Bertillon svou chybu do smrti neuznal.
Alfred Dreyfus se tedy dostal do hledáčku tajné služby, načež proti němu byly vykonstruovány další dva falešné důkazy. Jeden ze svědků, který byl součástí zrovna probíhajícího spiknutí, totiž přísahal, že se na spiknutí podílí také Alfred Dreyfus. 15. října roku 1894 byl tedy francouzský židovský důstojník Dreyfus uvězněn a obviněn z velezrady francouzské Třetí republiky ve prospěch Německého císařství. Vzhledem k tomu, že existovaly sice falešné, ovšem zároveň „nezvratné“ důkazy a celý proces byl zmanipulován tehdejším ministrem války a jeho generály, kteří vůči Dreyfusovi zaujímali postoj ovlivněný antisemitskou povahou, byl Alfred Dreyfus soudem odsouzen za velezradu. Jako trest mu byla vyměřena armádní degradace a doživotní deportace na Ďábelském ostrově poblíž Francouzské Guayany.
Naděje pro Alfreda Dreyfuse zadoutnala roku 1896, když začal nový šéf kontrašpionážní služby Georges Picquart vyšetřovat podezřelého majora Esterházyho, který byl právě tím autorem dopisu a zároveň viníkem, místo kterého si trest již dva roky odpykával Dreyfus. Picquart o nově zjištěných skutečnostech informoval své nadřízené, kteří však realitu vědomě ignorovali, navíc celé vyšetřování majora Esterházyho zastavili a čmuchajícího Picquarta raději „odsunuli“ do Tuniska. Ten se ovšem nehodlal vzdát, a tak se s informacemi, které získal, svěřil svému advokátovi, který následně informoval místopředsedu senátu Scheurer-Kestnera. Místopředseda senátu získal dva roky starému procesu více pozornosti, než se líbilo těm nejvýše postaveným – výsledek byl tedy nulový. Esterházy byl soudem osvobozen a nový šéf kontrašpionážního oddělení Picquart uvězněn a následně propuštěn z armády.
Hrdina Émile Zola
Zachráncem a hrdinou případu se nakonec stal někdo, od koho to pravděpodobně nikdo nečekal. Situaci se totiž rozhodl řešit v té době velice vlivný francouzský spisovatel Émile Zola, který prostřednictvím literárních novin L’Aurore (Úsvit) 13. ledna roku 1898 uveřejnil otevřený pamflet s názvem J’accuse! (Žaluji!), adresovaný francouzskému prezidentovi Félixi Fauremu. V něm usiloval o propuštění křivě obviněného Alfreda Dreyfuse a odůvodnil své pohnutky: „Horoucně usiluji jen o jedno: vnést do věci jasno ve jménu lidství, jež tolik utrpělo a má právo na štěstí. Můj plamenný protest je jen výkřikem mé duše. Ať se tedy odváží předvolat mne před porotní soud a ať se vyšetřování koná před zraky veřejnosti. Čekám.“ Émile Zola si moc dobře uvědomoval svůj vliv a věděl, že před „zraky veřejnosti“ je v podstatě nedotknutelný. Vzhledem k velkému ohlasu nemohly tehdejší politické špičky reagovat jinak než předvolat Zolu k soudu. Za Alfreda Dreyfuse se postavily i další významné osobnosti, například francouzský romanopisec a dramatik Octave Mirbeau, esejista Marcel Proust či žurnalista a politik Georges Clemenceau.
Ve znovuotevřeném soudním procesu byly zjištěny nové okolnosti, výsledkem procesu byl však naprostý paradox. Zola, který si byl tak jistý svým silným postavením, byl odsouzen za znevažování armády k pokutě 3000 franků a jednomu roku vězení a musel před trestem uprchnout do Londýna. Dreyfusově případu tedy v praktické rovině nepomohl, ale získal mu obrovskou pozornost, která byla klíčová. Francie se rozdělila na dva velké tábory – Dreyfusardy, stojící na straně odsouzeného Alfreda, a Antidreyfusardy, kteří věřili v pravost a spravedlnost procesu. Francouzská společnost se destabilizovala, zbývající smířlivá atmosféra byla rozvrácena a část občanů usilovala o puč. Aféra se totiž dotýkala velice kontroverzních témat, počínaje zkorumpovanou justicí a konče výrazným antisemitismem, jenž prorůstal francouzskou společností.
V srpnu roku 1898 nakonec veřejně vyšlo najevo, že v procesu Alfreda Dreyfuse byly padělány důkazy, načež francouzský kasační soud proces z roku 1894 anuloval a Dreyfus byl předvolán k novému vojenskému soudu v Rennes. Zde přišel další paradox a situace nabrala absurdních rozměrů. Zmanipulovaná justice poslala Dreyfuse znovu za mříže, tentokrát na deset let vězení. Situace ve Francii byla neúnosná – zjistilo se, že své zájmy měla v Dreyfusově aféře armáda, konzervativní pravice, nacionalistické strany, royalisté i finanční a klerikální kruhy, a tak prezident Émile Loubet raději udělil roku 1899 Dreyfusovi milost. Úplné rehabilitace se však Alfred Dreyfus dočkal až roku 1906. Byl mu umožněn návrat do armády a za první světové války byl dokonce povýšen do hodnosti plukovníka a vyznamenán Řádem čestné legie. Smutnou skutečností je, že se Dreyfusovy rehabilitace nedožil Émile Zola, který se ve Dreyfusův prospěch tolik angažoval. Zemřel v září roku 1902.
Důsledky aféry
Důsledky kauzy byly nedozírné. Nejen, že se v plném světle ukázala prohnilost francouzské justice, ale také se výrazně polarizovala společnost, z čehož těžily zejména antisemitské a nacionalistické proudy společnosti. Armáda se však dostala pod větší kontrolu veřejnosti a média začala podobným kauzám přikládat mnohem větší váhu. Současně došlo také k výraznému vzrůstu antiklerikalismu, což mělo v roce 1905 za následek konec římskokatolické církve coby oficiálního státního náboženství. Občané Francie i celé Evropy navíc zjistili, že ačkoli žijí v „právních státech“, spravedlnost je někdy na politický vliv krátká. Alfred Dreyfus, ač navždy poznamenaný aférou, se dožil poměrně vysokého věku - zemřel v Paříži 12. července roku 1935 ve věku 75 let.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
