Mariánský příkop je znám jako nejhlubší místo na planetě, skrývající dosud neodhalené záhady. Když se na nejhlubší oceánské dno vydali 23. ledna před 61 lety Jacques Piccard a Don Walsh, stali se svědky obrovských naměřených hodnot podmořského tlaku, té nejtemnější tmy a také dosud neobjevených druhů života. V plavidlech určených pro hlubokomořský ponor, nazvaných batyskaf, se člověk na dno Mariánského příkopu dostal už jen dvakrát. V roce 2012 se tím šťastlivcem stal režisér James Cameron a o sedm let později ho následoval Victor Vescovo. Ti však nebyli svědky jen neobjevených a podivných druhů života, ale také plastových obalů a igelitek.
Děsivý Mariánský příkop
Mariánský příkop je jednou z těch velkých neznámých záhad, jichž se můžeme stát svědky, aniž bychom museli nutně opustit zemskou stratosféru. K tomu, aby se člověk dostal na dotek tohoto děsivého neznáma, stačí doplout k ostrovu Guam v Tichém oceánu. Mariánský příkop odjakživa přivolával pozornost badatelů, snílků a nadšenců do extrémních aktivit a sportů. A stejně jako se některým šťastlivcům povedlo vyškrábat na vrcholy osmitisícovek, a dokonce i na nejvyšší Mount Everest, jiným se zase poštěstilo vydat se do útrob oceánu, na nejhlubší místo zemského povrchu, na to nejníže položené zemské dno. Bylo jich ovšem o poznání méně.
Mariánský příkop začal být řádně zkoumán již v šedesátých letech minulého století. Konkrétně v roce 1951 britským plavidlem Challenger II, podle něhož se také jmenuje nejhlubší část celého příkopu – Challenger Deep. Pravděpodobně se ptáte, jak se vlastně přišlo na to, že zrovna v této oblasti je dno tak hluboko? Odpověď je poměrně jednoduchá a snadno vstřebatelná i neodborné veřejnosti.
Pomocí echo (zvukových) odrazů se určila přibližná hloubka dna. Stačilo k tomu pouze znát rychlost šíření zvukových vln ve vodě a vlastnit stopky. Ano, právě ručně zastavované stopky sice zapříčinily 37metrovou odchylku v prvním měření, nicméně pro přibližné určení zhruba jedenáctikilometrové hloubky to stačilo.
Rok 1960
V následujících letech proběhlo dalších několik měření, všechna však proběhla se stejným scénářem. Měření z hladiny moře, výpočty a následné odhady přibližné hloubky. Jedno z těchto měření se však od ostatních lišilo, a to tím, že se našel někdo, kdo se nebál dna doslova dotknout. Roku 1960 se totiž k průzkumu příkopu dostal švýcarský oceánolog Jacques Piccard a americký poručík Don Walsh.
Ti se pomocí batyskafu, tedy ponorky určené do velikých hloubek, s názvem US Navy Trieste vydali na samotné dno. Oba odvážlivci dosáhli dna přesně 23. ledna roku 1960 ve 13:06, kdy hloubkoměr ukazoval hodnotu 11 521 metrů, což se později vědecky zredukovalo na 10 916 metrů.
Na nejhlubším místě planety vás toho může jistě čekat nespočet, nejnebezpečnějším nepřítelem je zde však obrovský tlak. Ten na měřičích ukazoval kolem 1086 baru, což je přibližně 1 000× větší tlak než na hladině moře. I přes tyto hodnoty naměřeného tlaku, které dle vědců rozdrtí jakékoli nám známé kosti, se oběma badatelům podařilo vysledovat známky života.
Batyskaf na dně Challenger Deep
Jacques Piccard a Don Walsh pochopitelně do hloubky téměř jedenácti kilometrů nedoplavali, dokonce dno oceánu nepokořili ani za pomoci klasické ponorky. Batyskaf Trieste byl specifickým podmořským plavidlem, jenž byl speciálně sestrojen pro ponor do obrovských hloubek. Vynálezcem batyskafu byl August Piccard, otec Jacquese, který se s jeho pomocí dostal až na dno Mariánského příkopu.
Vše, co se nalézalo uvnitř či vně batyskafu, muselo být přizpůsobeno abnormálnímu podmořskému tlaku. Stěny kabiny byly tlusté téměř 13 centimetrů, což znamená, že by vydržely ještě mnohem větší tlak než ten, který působil na ponorku v Mariánském přikopu. Oba členové posádky mohli okolní podmořský svět sledovat skrze kuželovité okno z plexiskla, tehdy jediné známé průhledné látky, jež snesla působící tlak. Důležitým bodem bylo také vnější osvětlení, které zajišťovaly žárovky z křemenného skla. V hloubce deseti tisíc metrů totiž mnoho slunečního světla opravdu není. Batyskaf Trieste musel pochopitelně kvůli bezpečnosti projít desítkami testů, proto provedl do roku 1960 přes šedesát hloubkových ponorů.
Sestup batyskafu na dno v Challenger Deep (nejhlubší místo) trval čtyři hodiny a 48 minut, přičemž se nejednalo o procházku růžovým sadem. Přibližně v hloubce devíti kilometrů totiž jedno z vnějších plexisklových oken prasklo a celá loď se poměrně dramaticky otřásla. Nakonec se však dvoučlenné posádce podařilo dosednout na dno, kde kolem sebe ovšem rozvířili rozsivkové bahno, které se během pobytu ponorky na dně nestihlo usadit a výrazně zhoršilo výhled i dohled. Batyskaf na oceánském dně pobyl přibližně dvacet minut, přičemž teplota v kabině dosahovala pouhých 7 °C. Během zkoumání okolí se posádce překvapivě podařilo navázat kontakt s lodí, jež na celou akci dohlížela na hladině. Zpráva, kterou posádka z batyskafu vyslala z nejhlubšího místa na planetě, putovala k hladině rychlostí zvuku celých sedm sekund.
Na dně Mariánského příkopu byl zaznamenán život v podobě mořských jazyků a platýzů, což mezi vědci vzbudilo značnou senzaci – obratlovci totiž podle výzkumů v takových hloubkách žit nemohou. Don Walsh později uznal, že se mohlo jednat o omyl a ve skutečnosti se jednalo o sumýše (mořské okurky). Ani jeden z členů posádky totiž nebyl odborníkem na mořskou biologii. Samotný výstup na hladinu byl o poznání kratší než sestup, trval pouhé tři hodiny a patnáct minut.
Od 23. ledna roku 1960 muselo uplynout dalších 52 let, než se na dno v Challenger Deep dostal další člověk. V roce 1995 se sice do Mariánského příkopu ponořilo japonské robotické plavidlo, ovšem bez lidské posádky. Navíc se v roce 2003 toto plavidlo ztratilo kdesi v moři, což je důkazem toho, jak mohou být hloubkové ponory i ve 21. století nebezpečné.
Hořkosladké vítězeství
Na výpravu k nejhlubšímu místu planety se lidé vydali už jen dvakrát. V roce 2012 se stal třetím návštěvníkem dna Mariánského příkopu režisér James Cameron v batyskafu Deepsa Challenger. Ten se kromě průzkumu dna rozhodl také k pořízení unikátních záběrů pro svou dokumentární tvorbu. Pomocí speciálních stereoskopických kamer pořídil dokonce záběry ve 3D. Cameronův sestup byl již značně rychlejší, hloubky 10 898 metrů dosáhl přibližně za dvě hodiny a na hladinu se dostal za sedmdesát minut. Čtvrtým člověkem, jenž pokořil „podmořský Everest“ byl člen americké výpravy Five Deep Expeditions Victor Vescovo. V roce 2019 se během pěti ponorů v deseti dnech dostal na dno Mariánského příkopu, a to do hloubky 10 927 metrů, čímž překonal dosavadní rekord.
Vítězství však bylo hořkosladké. Vescovo pokořil rekord v hlubokomořském ponoru a objevil čtyři dosud neznámé druhy podmořských korýšů, což bylo obrovským úspěchem. Zároveň však byl svědkem toho „nejhlubšího“ vlivu člověka na životní prostředí planety. V mořích končí ročně miliony tun plastu, které negativně ovlivňují celý mořský ekosystém. Znečištění dosahuje již takového rozsahu, že se zatoulané kusy odpadu dostaly spolu s člověkem i na nejhlubší místo na planetě. Victor Vescovo byl totiž během své výpravy svědkem nejen znaků života, ale také plastového obalu od cukrovinky a igelitové tašky.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
