Pověstný Blitzkrieg, jenž byl využit nacistickými vojsky při invazi do Polska a Francie a jehož teoretické základy rozpracoval Heinz Guderian, patří k dobře popsaným stránkám historie druhé světové války. Naproti tomu méně známou a odvrácenou stranou počátku druhé světové války je tzv. Sitzkrieg, známý též jako „podivná válka“ nebo „válka v sedě“. Jde o období mezi vpádem nacistických vojsk do Polska a německým napadením Francie. Na invazi do Polska totiž tehdy největší evropské mocnosti Francie a Velká Británie sice zareagovaly vyhlášením války nacistickému Německu, k vojenské reakci však v podstatě nedošlo.
Následující dvoudílná série se zaměřuje na problematiku tzv. podivné války či války v sedě, ke které došlo v období mezi zářím 1939 a květnem 1940. Francie a Spojené království tehdy v reakci na nacistickou ofenzívu do Polska vyhlásily Německu válku, k uskutečnění klíčových vojenských operací, které mohly postup nacistického Německa zastavit, ovšem nakonec nedošlo. Díl I. – Blitzkrieg, počátek podivné války a spojenecké vojenské plány.
Blitzkrieg
Jako Blitzkrieg (blesková válka) se tradičně označuje bojová doktrína, kterou „zpopularizovalo“ nacistické Německo, když rozpoutalo druhou světovou válku, ačkoli rozpracována byla i v ostatních mocnostech – ve Velké Británii, ve Francii i v Sovětském svazu. Tyto mocnosti však nevedly žádné relevantní války, kde by se tato metoda dala efektivně využít.
I proto je Blitzkrieg již tradičně spojován právě s nacistickým Německem, kterému se metodu podařilo prosadit hned několikrát – při invazi do Polska, při napadení západní Evropy a Francie a rovněž při napadení Sovětského svazu, kde postupovalo vůbec nejrychleji (získalo největší území za nejkratší dobu). S Blitzkriegem je úzce spjat ještě další pojem, tzv. Sitzkrieg, který ovšem nepopisuje relevantní vojenskou metodu, ale konkrétní historické období.
Sitzkrieg
V překladu do češtiny se toto období nazývá jako „válka v sedě“ či „podivná válka“. V angličtině se můžeme setkat s názvem „Phoney War“, v polštině „dziwna wojna“, ve francouzštině pak „drôle de guerre“ – doslova „směšná válka“. Winston Churchill tuto válku nazval jako „Twilight War“, v Anglii ovšem převládl již zmíněný název „Phoney War“.
Ačkoli se vše může zatím jevit poněkud zmatečně (jak se může válčit v sedě?), všechny zmíněné názvy dávají vzhledem k historickému kontextu dokonalý smysl. Jako podivná válka se konkrétně označuje osmiměsíční období na počátku druhé světové války, během kterého proběhla pouze jedna omezená pozemní vojenská operace na západní frontě, když francouzská vojska vtrhla do německého Sárska.
Když nacistické Německo napadlo 1. září roku 1939 Polsko a rozpoutalo tzv. bleskovou válku, Spojené království a Francie, tehdy dvě nejmocnější velmoci v Evropě, vyhlásily nacistickému Německu válku. Stalo se tak již 3. září 1939 a právě toho dne začíná podivná válka, válka v sedě. Podivná válka skončila německou invazí do Francie a neutrálních západních států dne 10. května roku 1940.
V období mezi zářím 1939 a květnem 1940 tedy nacistické Německo „válčilo“ také se Spojeným královstvím a Francií, k ozbrojeným střetům ovšem prakticky nedošlo, a právě proto je tato válka nazývána jako podivná či jako Sitzkrieg – přesný opak Blitzkriegu, který se povedl Hitlerově Německu prosadit na obou frontách. Velká Británie i Francie se pokusily Německo ochromit jakousi ekonomickou válkou – sankcemi či námořní blokádou – ta se však minula výraznějším účinkem.
Spojenecké vojenské plány
Politicky však Spojené království s Francií neotálely a pokoušely se situaci řešit, v podstatě vždy ovšem neúspěšně. Bylo rovněž rozpracováno mnoho válečných operací, které mohly válku ukončit mnohem dříve, nikdy k nim však nedošlo. Zmínit se lze například o obrovském politickém plánu Winstona Churchilla a Charlese de Gaulla na vytvoření Francouzsko-britské unie, jenž byl zmařen kolaborantskou francouzskou (později vichistickou) vládou.
Byly rozpracovány plány například na otevření anglo-francouzské fronty na Balkáně či na invazi do Norska, kde mělo být cílem zejména obsazení přístavu Narvik, který v zimě nezamrzá a je skrze něj přepravováno obrovské množství železné rudy těžené kolem švédského města Kiruna. Kdo kontroluje Narvik, kontroluje i dodávky železné rudy, což bylo také důvodem, proč se jej Hitler v rámci Operace Weserübung v dubnu roku 1940 zmocnil – nacisté věděli, jak klíčovou surovinou železná ruda je a poučili se v tomto ohledu z první světové války, kdy Německo trpělo velkým nedostatkem této suroviny.
Francie s Británií rovněž plánovaly napadení Sovětského svazu v oblasti ropných nalezišť v Ázerbájdžánu (tehdy Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika), a to hned z několika důvodů. V době podivné války byl ještě Sovětský svaz „spojencem“ nacistického Německa, ačkoli to sovětská a ruská propaganda po skončení druhé světové války silně popírala. Minimálně lze hovořit o významné ekonomické a obchodní podpoře. Sovětský svaz dodával do nacistického Německa obrovské množství surovin důležitých pro vedení války, včetně ropy.
Ázerbájdžánská SSR navíc patřila k těm nejproduktivnějším státům s rozsáhlými ropnými nalezišti – na začátku 20. století pocházela polovina ropy na světových trzích právě z Ázerbájdžánu. V tomto ohledu bylo toto území pro Británii i Francii klíčové – jeho ztráta by ochromila jak Sovětský svaz, tak dodávky ropy do nacistického Německa. Jak je ovšem známo z historie, k naplnění žádného ze zmíněných plánů nedošlo.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
