Psal se 16. červen roku 1940 a nacistické Německo mělo již na dosah ruky rozdrcení Francie, jedné z nejmocnějších evropských velmocí, pyšnící se navíc velikou a kvalitní armádou. Toho dne, v hodině nejtemnější, se setkal britský premiér Winston Churchill s francouzským náměstkem ministra obrany Charlesem de Gaullem na obědě v Carlton Clubu v Londýně. Oba zastupovali své země jako symboly vlastenectví a národní nezávislosti, přesto vytvořili historicky nevídanou dohodu – Británie a Francie měly být sjednoceny do jediné země zvané Francouzsko-britská unie.
Následující dvoudílná série se věnuje pokusu o vytvoření Francouzsko-britské unie ze strany Winstona Churchilla, Charlese de Gaulla a tehdejšího francouzského premiéra Reynauda. Jednotný francouzsko-britský stát mohl zásadním způsobem ovlivnit vývoj druhé světové války v jejím úplném počátku, francouzská vláda ovšem místo boje za svobodu zvolila servilitu. Díl I. – Zrození plánu, napadení západní Evropy a francouzský odpor.
Francouzsko-britská unie
Ke schůzce došlo jen dva týdny poté, co byli britští a francouzští vojáci zachráněni a evakuováni z pláží Dunkerku, kde je obklíčili němečtí vojáci – jak ale řekl Winston Churchill: „Evakuacemi se válka nevyhrává.“ Bylo potřeba jednat, neboť Adolf Hitler postupoval opravdu bleskově a Francie stála jen krok od svého zhroucení, ke kterému později skutečně došlo, čímž Adolf Hitler úspěšně naplnil podstatu tzv. Blitzkriegu aneb bleskové války.
Ačkoli je veliká záchranná akce v Dunkerku doslova proslulá, politické zákulisí, které málem vyústilo v jednotný britsko-francouzský stát, je nyní z velké části zapomenuto. Politické zákulisí, které málem dokázalo spojit dva odvěké evropské rivaly. Churchill ani francouzská strana pochopitelně nejednali jen tak z rozmaru – k takto závazné a významné dohodě je přivedla krizová situace, kterou svou rozpínavostí zapříčinilo nacistické Německo.
Chabý francouzský odpor
Schéma této dohody se rodilo postupně. Když 10. května roku 1940 zahájilo nacistické Německo svou nelítostnou bleskovou invazi do Francie, západní Evropa byla na spadnutí. Většina západoevropských států se totiž hlásila k neutralitě a jedinou opravdu mocnou mocností v pevninské západní Evropě byla právě Francie – o Mussoliniho Itálii či Francově Španělsku pochopitelně nelze v tomto kontextu hovořit jako o někom, kdo by mohl Hitlera zastavit.
Problémem bylo, že se během jediného měsíce francouzský odpor z velké části naprosto zhroutil. Je však potřeba připomenout, že Francie nemusela vyčkávat na drtivou porážku v Evropě, měla totiž hned několik alternativ, kam se stáhnout a odkud bojovat. Víceméně celá severozápadní a západní Afrika byla koloniálním územím Francie, včetně Alžírska, Tuniska a Maroka.
Mohla Francie Hitlera zastavit?
Francouzská armáda navíc měla dostatečné počty i kvalitu na to, aby rozjeté nacistické mašinérii řádně zatopila. Odhadem se jednalo o necelý milion mužů ve zbrani s tím, že bylo možné povolat dalších pět milionů vojáků, tanků měla Francie přes tři tisíce. Francie ale žádné klíčové kroky nepodnikala, jen pasivně sledovala svou porážku. Právě v tento okamžik potřebovala Francie impuls a dramatický krok, který by zemi povzbudil, aby bojovala ze svých kolonií a zabránila tomu, aby francouzské loďstvo padlo do německých rukou – francouzské loďstvo totiž paradoxně patřilo k nejsilnějším složkám francouzské armády.
Plán, který se v tomto kontextu zrodil, tedy sjednotit Británii a Francii v nejtěžší chvíli a odrazit tak postupující nacistické Německo, nebyl v rámci evropské integrace úplnou novinkou. Myšlenka integrace evropských zemí kolovala politickými kuloáry již řadu let, vždy byla ale považována za utopistickou a fantaskní. Katastrofický scénář ze strany Adolfa Hitlera, který se chystal zasadit rozhodující úder na lopatky položené Francii, ovšem dokázal vyburcovat odvěké britsko-francouzské rivaly k tomu, aby proměnili nemožnost v oficiální politické kroky.
Do Paříže vstoupila německá vojska 14. června, čímž v očích většiny Francouzů válka skončila – kdo totiž ovládá Paříž, ovládá i celou Francii. V rámci politické teorie a vojenské dimenze to ovšem není tak úplně pravda. Bojovat se dá totiž odkudkoliv a ztráta jednoho města, ač Paříže, neznamená ztrátu celé země. Během následujících dvou dnů tak britští a francouzští úředníci vypracovali návrh „Deklarace o Francouzsko-britské unii“.
Zdroje: TheAtlantic, Wikipedia, Jstor (Avi Shlaim: Prelude to Downfall)
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
