Zombie Bowie

Letos vychází již čtvrtý boxset mapujícího diskografii hudebního chameleóna Davida Bowieho, tentokrát konkrétně tvorbu v letech osmdesátých. To je období, které je stran Bowieho díla dodnes vnímáno značně rozporuplně. Na jedné straně nahrál Bowie velice silnou taneční desku Let’s Dance, díky které se rázem stal jedním z nejslavnějších muzikantů své doby. Na stranu druhou následující Tonight bylo přijato dost rozpačitě a třetí deska Never Let Me Down z roku 1987 byla dlouhou dobu považována za naprosté dno Bowieho rozsáhlé diskografie. Sám zpěvák později prohlásil, že písně z desky nepovažuje za vyloženě špatné, zabila je ale naprosto příšerná osmdesátková produkce plná automatických bicích a podivně pištících syntezátorů. Album produkoval producent Queenů David Richards a Bowie ten sound naprosto nenáviděl. Skvělým příkladem tehdejší produkce je píseň Too Dizzy, kteru kultovní zpěvák nechal odstranit ze všech budoucích vydání desky. To bylo dost rozumné...

Zůstal jen zpěv a kytara

Velice brzo po vydání alba začal Bowie otevřeně mluvit o tom, že jednou celé album nahraje znovu, tentokrát lépe. V roce 2008 požádal producenta Maria J. McNultyho, jestli by nemohl předělat druhý song z alba, Time Will Crawl – McNulty odstranil z písně téměř všechny nástroje kromě kytary a zpěvu a znovu je nechal všechny nahrát - syntezátory nahradily smyčce, automatické bicí živý bubeník. Bowie byl z výsledku naprosto nadšen a poznamenal, že by McNulty měl předělat rovnou celé album. Po Bowieho smrti se McNulty rozhodl splnit umělcovo přání a v rámci boxsetu Loving The Alien nahrál celou desku znovu. Na pomoc si přizval kytaristu Reevese Gabrelse, se kterým Bowie pracoval v 80. a následně i v 90. letech. McNulty se rozhodl postupovat stejně jako v případě písně Time Will Crawl – nejprve ze skladeb odstranil téměř všechno až na Bowieho zpěv a kytaru, a poté se pustil do nového nahrávání. Výsledek?

Hned při prvních tónech úvodní Day-In Day-Out je jasné, že všechno jinak – otravné syntezátory jsou pryč, McNulty je zaměnil za saxofony. Následující Time Will Crawl se nachází ve zmíněné verzi z roku 2008, která je jednoduše perfektní. Elektrická kytara se smyčcovým podkladem dělají z této písně jeden z vrcholů alba – ne nadarmo ji Bowie považoval za jednu z nejlepších skladeb, které kdy napsal. Nová produkce pomohla i písni Beat Of Your Drum, která tak vyniká v úplně novém světle, ve staré verzi vyloženě špatný song tady zní moderně a čistě. Menší problém nastává s předělanou titulní Never Let Me Down. Původní verze patřila k tomu lepšímu, co Bowie v roce 1987 nahrál a i dnes zní dobře – velkou zásluhu na tom měly právě ony nenáviděné syntezátory, které ale na této skladbě Bowie použil střídmě a věcně, takže si píseň zachovala i přes dnes již zastaralou produkci svoje kouzlo. V nové verzi jsou syntezátory nahrazené kytarou – není to vůbec špatné, ale ono kouzlo je pryč. Naopak Zeroes zní v nové verzi naprosto dokonale – původní song vyloženě trhal uši kvůli naprosto odpudivým elektronickým efektům, které zcela pohřbily všechno ostatní včetně melodie. Teď to zní koro jako nějaká ztracená skladba z Bowieho raného období – klidně by šla zařadit na Ziggyho Stardusta nebo Hunky Dory. Jedním slovem skvělé!

Naprostou peckou a pravděpodobně nejlepší písní alba se stává Glass Spider. McNulty udělal z podivné skladby o inteligentních skleněných pavoucích šestiminutový industriální klenot, který klidně může konkurovat Nine Inch Nails. Temná atmosféra a dunící stereo efekty povyšující Glass Spider na vrchol staronového počinu. Oproti tomu Shining Star (Makin‘ My Love) byla špatná v roce 1987 a špatná je i dnes – sebe lepší produkce nedokáže nahradit nudnou melodii, byť musíme McNultyho pochválit, že ze songu vyhodil rapujícího Mickeyho Rourkea (ano, i takové věci se v osmdesátých letech dělaly) a nahradil ho zpěvačkou Laurie Anderson.

New York’s In Love se dočkala pouze drobných změn, větší důraz je opět kladen na kytary. Předposlední 87 and Cry, kterou Bowie napsal jako kritiku politiky tehdejší britské premiérky Thatcher, se proměnila v nabušenou rockovou skladbu, která zní, jako by jí nahrál Kurt Cobain – text, který otevřeně napadá britskou politiku, je i v dnešní brexitové době obdivuhodně aktuální. Poslední Bang Bang, cover od Bowieho starého kolegy Iggyho Popa, skončila jako zajímavý experiment – McNulty píseň výrazně zpomalil a do popředí posunul smyčcové aranžmá. Iggyho původní verze, kterou mimochodem napsal spolu s Ivanem Králem, je pochopitelně mnohem lepší, ale nová verze z roku 2018 jí zdárně šlape na paty.

GALERIE Never Let Me Down

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Modernizace prospěla

Nuže, potvrdilo se Bowieho tvrzení, že písně z Never Let Me Down byly oběťmi tehdejších produkčním postupů? V zásadě ano – Zeroes, Glass Spider i Time Will Crawl jsou nadprůměrnými skladbami, které ve své době neprávem zapadly. Jiné jako Shining Love nebo New York’s In Love zapadly zcela po právu, nové aranžmá neudělá ze špatné písně hit. Přesto je Never Let Me Down ve verzi z roku 2018 mnohem lepším albem než původní nahrávka z roku 1987, i když zcela určitě nedosahuje kvalit desek jako je Heroes nebo poslední Blackstar.

Na závěr se nezbývá než zeptat – byl by Bowie s výsledkem spokojen? McNulty si myslí, že ano a i když opatrně, můžeme mu dát za pravdu. McNulty i Gabrels s Bowiem spolupracovali opravdu dlouhou dobu, takže se Bowieho vizi přiblížili tak, jak jen to bylo možné. Nový Ziggy Stardust se tedy nekoná, ale jestli máte Bowieho hudbu rádi, určitě si Never Let Me Down 2018 pusťte. Minimálně se jedná o velice zajímavý experiment a hezkou vzpomínku na jednoho z nejtalentovanějších umělců 20. století.

A jestli máte rádi osmdesátkovou muziku, tak vás bude určitě zajímat, že je to celých 35 let od vydání singlu Thriller.