Dagmar Žítníková je předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociálních služeb. Původní profesí je zdravotní sestra. Má zkušenosti ze zdravotnických zařízení, ale pracovala také v domově důchodců a v ústavu pro mentálně postižené děti. Domovy důchodců a různá další zařízení, která se o seniory starají nyní, někdy dost zoufale, bojují s koronavirovou nákazou a volají o pomoc. Dagmar Žitníková patří dlouhodobě mezi velké kritiky práce ministerstva zdravotnictví v čele s jeho ministrem Adamem Vojtěchem. Právě o něm je přesvědčena, že je za současný stav zodpovědný.

Stručná, ale zásadní otázka. Jaká je aktuální situace s ochrannými pomůckami v zařízeních následné péče?

Ještě včera bych řekla dramatická, dnes je o něco lepší. Do domovů pro seniory a dalších sociálních služeb přišly ochranné pomůcky, které téměř zcela chyběly. Pro příštích pár dnů jsou domovy zásobené.

mohlo by vás zajímat

Zdravotníci bez ochranných pomůcek jsou jako vojáci hnaní do bitvy beze zbraní, říká bývalý ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček

Čeho je aktuálně největší nedostatek v těchto zařízeních? Nejedná se přece jen o roušky, respirátory nebo ochranné oblečení. Volá se po desinfekcích, bezkontaktních teploměrech.

V zařízeních chyběly základní ochranné pomůcky pro personál a také desinfekce. Konkrétně minulý týden byla situace taková, že kraje přidělovaly desinfekční prostředky v litrech na zařízení o stovkách klientů. Osobní ochranné prostředky nakoupit nešly, prodejci se odvolávali na nařízení ministerstva zdravotnictví a dohody, přes které „nejel vlak“.

Máte informace o tom, jak tyto situace jednotlivá zařízení řeší?

Velmi různě a vynalézavě. Jsem moc ráda, že jsme národ kutilů a že si umíme poradit téměř se vším. Roušky si zprvu začali šít pracovníci sami, následně se k nim přidaly stovky dobrovolníků. S nákupem desinfekce se vedení domovů obracelo na malé firmy. A teploměry? Ty si třeba i půjčují.

Komunikujete s vládou, kraji – prostě zřizovateli? Je rozdíl mezi chováním státních nebo krajem řízených institucí a zařízeními soukromými?

Pokud bych to měla posoudit, tak spíše než o institucích to je o lidech. „Kde je vůle je i cesta“ a je jedno, kdo je zřizovatelem. Jsou zařízení, které si svých zaměstnanců váží a se souhlasem zřizovatele, pravidla nastavovaly, tak, aby si vzájemně vyšly vstříc. Bohužel těch není moc. Pak jsou zařízení, které i v současné situace místo toho, aby vyšly zaměstnancům vstříc opět se souhlasem zřizovatele, nastavují změny, které jsou problematické. Například jedna velká krajská nemocnice změnila zdravotníkům pracovní dobu. Začátek a konec pracovní doby se posunul, a to přes protesty zaměstnanců i středního managementu o hodinu. V praxi to znamená, že se sestřička po noční dostane domů velmi pozdě, protože v kraji je zrušená většina spojů. V jednom kraji, na základě iniciativy zřizovatele, který hledal cesty k zabezpečení péče o děti zdravotníků, zase zaměstnancům tvrdili, že zdravotníci mají povinnost své děti do vytvořených dětských skupin dát a že musí nastoupit do práce. Kdo nesouhlasil, tak mu bylo sděleno, že je to povinnost a že nedostane ošetřovné. V krizových situacích se lidé projevují různě.

Ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce a sociálních věcí si vinu neustále přehazují. Jak to vidíte vy?

Jak to bylo s COVID- 19 a ochrannými pomůckami? Už začátkem března vyzývali jednotliví poskytovatelé ministerstvo zdravotnictví, aby jim sdělilo, kdo bude poskytovat osobní ochranné prostředky sociálním službám. Výzva souvisela s opatřením ministerstva zdravotnictví, kterým se zakázalo prodávat osobní ochranné pomůcky komukoliv jinému než ministerstvu. Nicméně odpovědi jaksi nedocházely. Do situace následně vstoupilo ministerstvo práce a sociálních věcí. Už 10. března MPSV, jako ministerstvo zodpovědné za sociální služby, předalo Ministerstvu zdravotnictví seznam jakými ochrannými pomůckami a v jakých objemech je potřeba sociální služby zásobit. Jen pro příklad. MPSV požadovalo pro domovy okamžitě 117 593 respirátorů, 6,8 mil. roušek, 334 000 ochranných plášťů, 9,5 mil. rukavic a další pomůcky. Dlouho se pak ze strany ministerstva zdravotnictví nedělo nic a sociální služby byly zoufalé. Osobně jsem opakovaně panu ministrovi Adamu Vojtěchovi. Pan ministr stále tvrdil, že ochranné pomůcky budou. A dlouho nebylo téměř nic, nebo bylo velmi málo. Jen pro ilustraci, jeden pan ředitel z domova pro seniory v zoufalství napsal toto: „Řekněte jim, že jsme pro naše zaměstnance v první várce dostali od Vlády ČR 321 naprosto nepoužitelných výrobků (krytů na ksicht), na kterých je dokonce napsáno „Žádnou ochranu dechu od něj nelze očekávat.“ A ve druhé várce 64 roušek FFP2. A také jim řekněte, že máme celkem 330 zaměstnanců, z nichž cca 25 denně navštíví cca 300 seniorů v jejich domácnostech, tzn. pracují ve nejvyšším riziku nakažení, v tzv. první linii.“ Následně převzalo zásobování ministerstvo vnitra, tak se situace mírně zlepšila, ale stále to nestačilo. Větší zlepšení nastalo bohužel až teď.

Kdo je podle vás osobně odpovědný?

Osobně si myslím, že tím, kdo má v ruce černého Petra, je pan ministr Adam Vojtěch.

V domovech pro seniory, ale také v LDN se nákaza nyní rychle šíří. Nakažení jsou klienti, ale také zaměstnanci. Lze to podle vás nyní účinně zastavit?

Určitě nebudu hovořit o opatřeních, jako je nastavení hygienických režimů, o desinfekci a o ochranných pomůckách – to by mělo být v současné době už automatické. Obecně je zastavení pandemie a zvláště v zařízeních sociálních služeb, je velmi problematické a to z mnoha důvodů, které by se daly krátce shrnout do několika oblastí - nevhodné stavební členění objektů, nedostatek personálu, chybějící zabezpečení domovů zdravotníky. Závěr zní - ve většině zařízení je zvládnutí epidemie téměř nemožné. Návrhy na rozdělení seniorů do karantény, na zabezpečení zvýšené ošetřovatelské péče a zajištění nepřetržitého sledování zdravotního stavu klientů nelze ve většině zařízení realizovat. Proč? Stavební úpravy rozdělení klientů neumožňují. Nejsou sestry. Nejsou lékaři. Jak je to se sestrami? Zdravotní péče je v domovech hrazená jen částečně a finance ze zdravotního pojištění nestačí na platy sester. Navíc v minulosti šlo nejen o finance, ale také o koncepční přístup. Ministerstvo zdravotnictví např. v minulých letech opakovaně tvrdilo, že zdravotní sestry v sociálních službách nejsou třeba. A tak v mnoha zařízeních už sestry skutečně nejsou, nebo je např. jedna až na 200 klientů. A co lékaři? Ti do zařízení dochází 1x až 2x týdně. Trvale zajistit, jak přítomnost sester, tak lékaře pro sledování zdravotního stavu klientů v domovech není reálné. Nicméně měli bychom se pokusit situaci řešit a to okamžitě. Podle nás je nutné klienty, a samozřejmě také zaměstnance, při podezření na onemocnění opakovaně všechny testovat. Klienty s potvrzenou diagnózou COVID-19 je nutné léčit v nemocnicích. Umístění pacientů – seniorů, do nemocnic je podle nás základním předpokladem pro zvládnutí jejich zdravotního stavu a zároveň se tím chrání ostatní klienti a personál. Závěrem je třeba připomenout, že změny zdravotního stavu u pacientů s COVID-19 probíhají velmi rychle. V nemocnici je k dispozici kompletní zdravotnický tým a pacientům-seniorům bude poskytnuta, při zhoršení jejich zdravotního stavu, potřebná pomoc ihned.

Je vůbec dostatek personálu?

Není. Na problémy s nedostatkem personálu náš svaz upozorňuje léta. Opakovaně připomínáme, že péče o klienty v domovech je fyzicky a psychicky náročná, personálu málo a to i za běžných okolností. Pečovatelky a sociální pracovníci patří mezi nejhůře placené zaměstnance v České republice a to přes opakované zvýšení platů v uplynulých letech. Zvyšovalo se, ale z nízkých základů. A když do této situace přijde COVID-19, tak vznikají téměř neřešitelné situace.

Jak se díváte na aktivitu Borise Šťastného z Alzheimer home, kteří své zaměstnance přechodně ubytovali v karavenech a snaží se tak zamezit nadměrnému pohybu, aby nedošlo k zavlečení koronaviru do jejich zařízení?

Je to možné řešení, ale musí s ním souhlasit všechny strany.

mohlo by vás zajímat

Ředitel Nemocnice Žatec Jindřich Zetek: Vláda měla předat kompetence odborníkům na krizové řízení, politika měla jít okamžitě stranou

Nebylo by bývalo řešením seniory ve větší míře izolovat například v lázních, které aktuálně zejí prázdnotou? Přece jen mají k dispozici personál a jsou tam i základní ordinace. Nešlo předejít současné situaci i tímto způsobem?

Lázně se nabízejí, jako řešení. Nicméně je nutné si uvědomit o jaké klienty, či pacienty půjde. Většina domovů je dnes vlastně léčebnami pro dlouhodobě nemocné. Zdraví a soběstační senioři jsou v domovech téměř výjimkou. Popsaný stav, kdy se z domovů staly LDN-ky je odrazem nedostatku peněz v sociálních službách, kdy mezi parametry pro přijetí nového klienta do domova je zásadní výše jeho příspěvku na péči. To znamená, že domovy, z finančních důvodů, téměř výhradně přijímají klienty, kteří jsou bezmocní a odkázaní na pomoc jiných. V lázních se léčí nemocní lidé, ale většinou jsou soběstační. Pokoje jsou hotelové, v mnoha zařízeních jsou na podlahách koberce, lůžka nejsou uzpůsobená pro ležící pacienty. V některých zařízeních by to ovšem určitě šlo, ale je nutné je vybrat a při jejich výběru je nutné posoudit třeba i epidemiologické podmínky, likvidaci infekčního odpadu (mnoho klientů je např. inkontinentní) a další aspekty.

A nelze tedy tyto kapacity využít nyní? Nezajistilo by se tím lepší odizolování nakažených nebo i těch, co musí být v karanténě?

Kapacity by byly vhodné pro ty v karanténě.

Jaké jsou reakce těch, kterých se vše nejvíce dotýká – zdravotníků, ale také seniorů?

Jsou ta nejzranitelnější skupina. Zařízení sociálních služeb jsou jejich domovy a oni jsou zde zvyklí na svůj rozvrh, pohodlí a péči. Současná situace v nich zcela jistě vyvolává strach, nejistotu a pocit ohrožení. Je nutné, aby se jim co nejvíce vyšlo vstříc. Jistota a pocit bezpečí, že jim bude v případě potřeby pomoženo, je nyní nejdůležitější. A zaměstnanci? Na straně jedné mají i oni strach a obavy. O své pacienty a klienty se už dlouhodobě starají ve velmi obtížných podmínkách, v nedostatečném počtu, v obrovském fyzickém i psychickém vypětí. Současná pandemie COVID-19 toto vše ještě umocňuje a vyhrocuje. K zátěži se samozřejmě přidává také strach o zdraví své, členů rodiny i svěřených pacientů či klientů. Na straně druhé ovšem všichni vědí, že je nutné situaci zvládnout a dělají proto možné i nemožné. A za to jim všem patří obrovská úcta a poděkování.

Děkujeme za rozhovor, paní předsedkyně.