Možná si vzpomínáte na rodinnou komedii Bubliňák s Jakem Gyllenhaalem. Ten hrál chlapce, kterému chyběla imunita, a proto musel trávit svůj život v umělohmotné neprodyšné bublině. Tento film má reálný základ v chlapci jménem David Vetter a na rozdíl od filmového hrdiny se dožil dvanácti let, což bylo zhruba o deset let více než průměrné dožití dětí s tímto postižením.
Kluk, který viděl Svět přes bublinu
Carol a David Vetterovi zřejmě nečekali, že po narození jejich zdravé dcery Katherine se narodí syn David Joseph, který podle slov lékařů nebude mít příliš velkou šanci přežít. Jeho imunitní systém byl tak oslabený, že jakákoli infekce pro něj mohla být „konečná“. Přesto se rozhodli dát svému štěstí ještě šanci a zkusit to. Děti s tímto postižením se v té době málokdy dožily dvou let, ostatně psal se rok 1970 a medicína nebyla na takové úrovni jako je dnes.
Po narození Davida byla jedinou nadějí transplantace kostní dřeně. Ideálním dárcem byla jeho starší sestra, nicméně i tak se dítě dožilo pouhých sedmi měsíců. Manželé Vetterovi chtěli velkou rodinu, a tak se rozhodli jít do dalšího těhotenství, i přestože byli lékaři varováni, že nemoc mrtvého syna byla genetického původu a je spojena s chromozomem X, který se vyskytuje primárně u chlapců. Šance, že se jim narodí zdravé dítě, byla zhruba padesátiprocentní. Přesto Vetterovi neváhali ani minutu a osm týdnů po smrti Davida jeho matka znovu otěhotněla.
Porod byl naplánován v lékařském centru v Houstonu, kde pracovala vybraná skupina lékařů, kteří měli zajišťovat nejlepší možnou péči pro její dítě. Mezi nimi byl i biolog Raphael Wilson, který navrhl speciální plastovou bublinu. Ta měla ochránit dítě před patogenními mikroorganismy.
David Phillip Vetter se narodil 21. září 1971 prostřednictvím císařského řezu, který probíhal v absolutně sterilních podmínkách. Během pouhých třiceti sekund byl přenesen do speciální bubliny, kde prošel lékařským vyšetřením a následně byl pokřtěn sterilizovanou svěcenou vodou. Lékaři pak pečlivě sledovali výsledky jeho krevních testů, které bohužel potvrdily nulovou imunitu. Ihned se začala připravovat transplantace kostní dřeně, avšak nastal problém. Ukázalo se totiž, že jeho starší sestra Katherine není vhodným dárcem.
David tak musel zůstat v bublině bez možnosti ji opustit. Aby mu život byl alespoň trochu zpříjemněn, museli lékaři i jeho rodiče udělat vše, co bylo v jejich silách. Do bubliny mu například proudil vzduch, který byl neustále filtrován, a když se Davida chtěl někdo dotknout, tak jedině přes speciální černé rukavice, které byly přichyceny na stěnách. Všechno, co se do ochranné bubliny dostalo, muselo být pečlivě dezinfikováno a sterilizováno, a to včetně hraček, jídla, pití nebo oblečení. Princip byl následující – nejprve byly předměty umístěny do komory, kde byly vystaveny speciálnímu plynu, a poté musely být po dobu čtyř hodin udržovány při teplotě šedesát stupňů a nakonec ještě provzdušňovány po dobu jednoho až sedmi dnů. Jedinou výjimkou byly potraviny, které by při tomto postupu podlehly zkáze.
Celá tato situace byla pro Davida velmi frustrující, ale aby mu zpříjemnili čas, postavili mu uvnitř sterilní hernu s televizí. Zároveň mu zajistili vzdělání. Když mu byly tři roky, dostal mobilní verzi herny, aby mohl trávit čas doma se svou rodinou. Dokonce měl možnost navštívit místní kino a zhlédnout film Star Wars: Návrat Jediho (1983) při speciálním promítání, které pro něj připravili příbuzní. Nebylo to však vždy jednoduché. Například když chtěl David ochutnat coca-colu, byl to problém, protože při procesu sterilizace ztratila chuť.
Roky ubíhaly a lékaři stále doufali, že najdou vhodného dárce kostní dřeně, jenže bohužel. Davidův životní příběh byl velmi populární a dokonce o něm v roce 1976 vznikl film Chlapec v plastové bublině, ve kterém si zahrál John Travolta. V roce 1977 se Davidovi ozvala NASA, jež se rozhodla mu vyrobit speciální oblek, v němž by mohl chodit ven. Absolvoval v něm pouze sedm procházek městem, než z něj vyrostl. Mladý David byl zkoumán mnoha specialisty a doktory, jenže nikdo mu nedokázal pomoci, což bylo pro tak mladého člověka velmi depresivní.
Když bylo Davidovi 12 let, bylo mu oznámeno, že lékaři z Bostonu vytvořili metodu, při které dovedou transplantovat kostní dřeň od osoby, jež není s nemocným v absolutní shodě. V říjnu 1983 proto proběhla operace, která vypadala velmi slibně. O dva měsíce později začala Davidovi kolísat teplota, a proto musel jet do nemocnice, kde se ukázalo, že byl infikován Epstein-Barr virem. Nakonec dostal rakovinu lymfatického systému a v únoru následujícího roku zemřel. Smutné na tom je, že až v den jeho smrti se ho vlastní matka poprvé dotkla holou rukou.
Zdroj informací:
https://en.wikipedia.org/wiki/David_Vetter
https://primaryimmune.org/resources/news-articles/story-david-vetter
https://www.nytimes.com/2015/12/07/us/the-boy-in-the-bubble-moved-a-world-he-couldnt-touch.html
Podobné články
Doporučujeme
