Milá Ľubico!

Jsem ta mamina, která se s Vámi vezla v MHD. Děkuji Vám za to, co jste napsala. Dostalo se to ke mně hned večer. Kámoška mi to přeposlala s tím že: Koukni, jaký krásný status. A já se rozplakala, protože mi došlo, že je o mně.

 

Dopis mi vypadl z rukou a já jsem seděla v němém úžase. Moje přání, to, jak neuvěřitelně se šířilo internetem ačkoli jiné moje zprávy se tak nešíří … Já vím, že náhody neexistují a tak se to k té mamince zjevně chtělo dostat. A jak se ona dostala nazpět ke mně? A jak to, že mám od ní dopis, ručně napsaný, ve schránce? Na mé adrese? Pokračovala jsem ve čtení:

„Náš Adámek je chlapec, který skoro nemluví. Jsem zvyklá, že vydává různé zvuky, za které se na nás lidé zlobí. Nejsou mu ještě tři roky, ale už jsme byli na vyšetření, jestli není autista, protože netvoří věty a mluví málo, a když už spustí, většinou dokola opakuje jediné slovo, naléhavě, potom zlostně. Poradili mi, pevně ho objímat a dávat mu dlaň na ústa, aby věděl, že to ostatním vadí. A tak to dělám - objímám ho a zacpávám mu ústa, když je to třeba, ale i tak nás už párkrát vyhodili z autobusu.

Proto jsem se rozplakala, když jsem si přečetla, co jste napsala. Přišlo mi líto, že cizí žena rozumí mému synovi víc než já. Rozhodla jsem se, že se pokusím rozumět mu víc a když to nepůjde, budu mu alespoň věřit. Moje máma pořád opakovala větu: „Co na to řeknou lidi(sousedi)?“ a já to nesnášela. A teď zacpávám ústa svému synovi, protože se bojím toho, co jsem nejvíc nesnášela: Co na to řeknou jiní? Přitom na prvním místě by mělo být to, jak se cítí Adámek!

Fotku se šášou jsem si vytiskla a zalaminovala, i když je rozmazaná. Dala jsem si ji mezi doklady, které mám vždycky u sebe, aby mi připomínala, že důležité je, jak se cítí on. Napsala jsem na ni: věř svému synovi, jak to vidí on.

Možná to nikdy nedokážu vidět tak jistě, nebo chápat a možná mi to i úplně unikne, ale už nikdy ho nebudu umlčovat ze strachu, co řeknou lidé. Ještě jednou děkuji. Chci zůstat v anonymitě, proto se nepodepisuji, ale budu ráda, když pod status přidáte tento dopis. Možná pomůže i jiným maminkám, které si vsugerovaly, že žít se má podle toho, co řeknou lidé a ne podle toho, co samy cítí.

Adámkova mamina

 

Když jsem si o tom povídala se svou dcerou, dala tomu krásnému dni plnému pro mně neuvěřitelných náhod a splněných přání tu nejkrásnější tečku:

Mami, proč si myslíš, že tvoje přání způsobilo něco tak velkého, že si tolik lidí přečetlo tvůj příběh a že se dostal k mamince toho chlapce a že tě našla na webu a napsala ti?

Chtěla jsem dceru podpořit ve víře v zázračný svět a tak jsem chtěla odpovědět něco na to téma. Ale než jsem stačila otevřít pusu, ona řekla:

„Ve skutečnosti sis nevšimla toho nejdůležitějšího, tenhle příběh ukazuje, že jsme všichni spolu spojení. A že to spojení je mnohem silnější, hlubší a krásnější, než se dá vůbec vidět. A potom stačí přání malého chlapce, kterému nerozumí jeho maminka, přání maminky, která mu rozumět chce, tvoje přání zachytávat krásu světa pro ostatní, přání všech, co umí tu krásu ve tvých řádcích najít a poslat do světa, přání cizího pána, aby se to dostalo k mámě, které vytvoří tvoje přání dostat to k ní, to se spojí s jejím přání a vrátí se to k přání malého chlapce, kterému tak alespoň na chvíli porozumí jeho máma … Jsme takhle propojení , jsme součástí svých přání. Proto se to může stát. Ty zázraky.“

 

A TADY máte 8 důvodů, proč podpořit protest proti kradení dětí norskou sociální službou.