…zní část citátu z divadelní hry slovenského spisovatele, dramatika, herce a režiséra Stanislava Štepky. Dnes mi zní v uších celý den, protože jsem se o jeho pravdivosti přesvědčila neuvěřitelným způsobem. Často říkám, že žiju neuvěřitelné příběhy a že mě jen tak něco nepřekvapí, ale něco takhle úžasného by mě ani ve snu nenapadlo.

Tohle je popis příběhu, jenž se opravdu stal Slovence z malého městečka Nová Dubnica ležícího v Trenčínském kraji, Ľubice Noščákové. Ta ho převyprávěla na svém blogu, ve kterém propaguje tzv. "šťastné rodičovství". Příběh je to letmý a přitom hluboký, krásný, dojemný a nejspíš se v něm leckdo najde, byť to nepřizná.

sasa2.jpg

Ještě kousek a vznikne velké nedorozumění a základy pro krásný příběh k zamyšlení. (Foto: lubicanoscakova.sk)

Začalo to tím, že jsem si ve středu v MHD všimla chlapce, který trval na tom, že vidí šaška. Napsala jsem o tom na svůj Facebook a za dva dny to lajklo neuvěřitelných 4992 lidí a status má 775 sdílení. Tím začalo to nejneuvěřitelnější, co se mi dodnes stalo. Cituju pro ty, kdo nečetli( i pro sebe):

Facebook, 20. 5. 2015

MHD. Sedím, vedle mě mamina s dítětem na kolenou . „Šáša, šáša!“ vykřikuje chlapec a nadšeně ukazuje směrem k celkem obyčejné ženě. Maminka kouká, já koukám, ale nikde žádný klaun.Maminka nejdřív zkoumá, kde ho dítě vidí, potom mu vysvětluje, co šašek je a jak vypadá, a že tu žádný není.

„Šáša, šáša!“ trvá malý na svém a bez ustání to křičí a ukazuje.Projedeme asi dvě zastávky a matka už přešla přes zoufalství a bezradnost do hněvu a protože někteří cestující už pokukují, mrmlají a žádají ji, aby stále hlasitěji křičící dítě umlčela, už ho nepřesvědčuje, že v autobuse žádný šašek není, ale snaží se ho umlčet nahněvaným - „Buď už zticha!“ a zakrývá mu dlaní ústa.

Zaujalo mě to a tak, chtíc vědět, co to ten malý vlastně vidí, přikrčím se a přes něj - ve výšce jeho očí vykouknu a … FAKT! Je tam! Zkusila jsem vám ho narychlo odfotit - tlačítko pro výstup dělá dámě červený nos, který vidí jen chlapec.

sasa.jpg

Je to tam! (Foto: lubicanoscakova.sk)

A já zase jednou uvažuju nad našimi způsoby - nejdřív zkoumáme, co myslel, když šaška nevidíme, řekneme mu, že nechápe, co šašek je, pak přidáme, že se mýlí a žádný tu není a když to nestačí, snažíme se ho umlčet jen proto, aby byl klid. Hm. Přitom stačilo důvěřovat a podívat se na to z jeho úhlu pohledu. Nebo mu aspoň věřit a respektovat, přiznat, že šaška nevidím, ale to, že ho neumím vidět, nemusí znamenat, že on se mýlí a už vůbec ne, že on lže nebo si vymýšlí.

Kdyby se dneska v MHD uspořádala soutěž, kdo z nás byl největší šašek - rozuměj nejvíc pro smích - asi by ji vyhráli dospělí, kteří chtěli umlčet dítě jen proto, že vidělo něco, co oni neviděli, nebo to bylo mimo jejich úhel pohledu a oni se nenamáhali vyzkoušet ten dětský.

A já uvažuju o tom, jak často tohle dětem děláme a kdy potom nastane ten zlom - že přestanou věřit buď tomu, co vidí, anebo nám …

Hned v komentářích se mě někdo zeptal, jestli jsem to ukázala i té mámě. No neukázala. Já jsem před zastávkou rychle vstala, že vystoupím a jen se sklonila, abych viděla, co vidí on. Potom, protože mám ve zvyku se o krásné okamžiky dělit, jsem to narychlo cvakla a honem vyskočila z autobusu.

Po té otázce jsem si řekla, že ten člověk má pravdu. Důležitější zřejmě bylo, aby se to dozvěděla ta matka, svým přátelům na Facebooku jsem to mohla jen popsat, bez focení… Do hlavy jsem si uložila, že to nějak napravím. Nevěděla jsem jak, jen jsem si řekla, že si to pro budoucnost dobře zapamatuju a vyslala jsem prosbu tam někam nahoru, aby mi to při nejbližší podobné situaci docvaklo a oslovila jsem přímo toho, koho se to týká.

No a dneska jsem dostala zprávu. Začínala slovy:

Obsah zprávy a co se dělo dál, si přečtěte na následující straně.