Městská hromadná doprava je v českých zemích odvěkým sporem, zejména mezi obyvateli Prahy a Brna. Zatímco v Praze se pyšní metrem, v Brně stále jezdí sofistikované trolejbusy. Ačkoli jsou Brňáci často terčem různorodých vtipů v souvislosti s absencí metra, mají v rukávu jedno trumfové eso. První veřejná doprava v českých zemích byla totiž nosítková doprava Andrease Eberhardta Giroda a fungovala právě v Brně. Andreas Eberhardt obdržel oficiální povolení k provozu tohoto typu přepravy přesně před 315 lety, 20. července 1708.
Brněnské trumfové eso
Obyvatelé hlavního města si ze svých brněnských spoluobčanů často utahují, a to na základě všech možných odlišností, témat a aspektů, počínaje brněnským orlojem na náměstí Svobody a konče absencí podzemního metra. Ani Brňáci však obyvatele Prahy nešetří.
Zaměříme-li se však podrobněji na veřejnou dopravu a MHD, zjistíme, že Brno má přeci jen na svém seznamu jeden veliký úspěch. První veřejná doprava na území zemí českých totiž vznikla v Brně, nikoli v Praze, jak by mnoho lidí pravděpodobně očekávalo. Šlo o nosítkovou přepravu, která fungovala v letech 1708 až 1776 a její provoz řídil po většinu doby Andreas Eberhardt Girod. Ten obdržel oficiální povolení k provozu nosítkové služby 20. července roku 1708, před 315 lety.
Nosítková doprava v Brně fungovala na dvou stanovištích. Na Zelném trhu byla umístěna čtyři nosítka a v Girodově domě na náměstí Svobody rovněž čtyři. Důležitým faktorem nosítkové přepravy byla velice přísná pravidla, jež byla vydána městskou radou. Dnešním okem by se dala označit za silně diskriminační, nicméně taková doba tehdy byla.
Nosítková služba
Jednalo se o typickou nosítkovou službu, kterou známe z mnoha filmů či seriálů. Cestující si nastoupí do nosítek (jednalo se o malou budku na dvou tyčích) a dva nosiči jej přenesou na místo určení. Nejednalo se o závratně rychlou nebo extrémně pohodlnou cestu, navíc tento způsob cestování vyšel poměrně draho.
Za přenesení z bodu A do bodu B se platilo 8 krejcarů, a to bez ohledu na vzdálenost. Za hodinu čekání se platilo 6 krejcarů, tedy 75 % z ceny. Existovala i sleva pro osoby, které zrovna byly na mši – pro ty byla cena za hodinové čekání stanovena na 3 krejcary. 8 krejcarů za cestu se platilo v brněnských ulicích, nicméně za cestu do zahrad za hradbami platili lidé 12 krejcarů. Do kláštera u sv. Anny a do dnešního parku Lužánky (dříve jezuitské zahrady) se platilo 15 krejcarů, za cestu do kláštera Králové na Starém Brně dokonce 17 krejcarů. Týdenní plat tovaryše tehdy činil přibližně 7 krejcarů, je tedy zřejmé, že o levnou záležitost se skutečně nejednalo. V tomto ohledu připomínala nosítková doprava spíše dnešní taxislužbu.
Nosítková doprava v Brně nabízela i delší cesty, cestující se však musel předem dohodnout na ceně a službu zaplatit. Pravidla se vztahovala i na nosiče. Nosičem se mohl stát jen rodilý Moravan nebo Němec. Nosiči navíc nesměli od zákazníků žádat vyšší ceny než ty stanovené, ani přijímat spropitné. Podobně jako lékaři museli i nosiči zachovávat mlčenlivost o zákaznících (jednalo se tedy o vcelku diskrétní způsob přepravy). Nosítka museli nosiči denně čistit a pochopitelně nesměli s alkoholem v krvi přenášet cestující, a to pod pokutou 14 krejcarů.
Konec Girodova podniku
Výhradní právo na nosítkovou službu měl právě Andreas Girod, ovšem toto výhradní právo bylo podmíněno několika požadavky. Andreas Girod například musel postupně své nosiče obléci do jednotného stejnokroje. Roku 1755 pak Girod obdržel od Marie Terezie doživotní privilegium na provozování nosítkové dopravy v Brně, spolu s ním toto právo obdržela i jeho manželka a dvě dcery. Toto privilegium bylo však uděleno s jednou podmínkou. Jedna nosítka musela být vyhrazena i pro nemocné.
Girodova nosítková služba se v Brně po celý jeho život těšila velké oblibě a spokojenosti. Nutno ovšem podotknout, že v určitém ohledu byla diskriminační, alespoň ve srovnání s dneškem. V nosítkách nesměli cestovat nemocní (do roku 1755), livrejovaní sluhové a Židé. Nosítková služba v Brně skončila dne 6. dubna roku 1776, kdy byla ukončena dvorským dekretem. O právo provozovat službu se sice ucházela také Girodova dcera z prvního manželství Anna Haschová, nicméně privilegium se vztahovalo pouze na konkrétní osoby, které v té době už nežily.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
