Podplukovník Bohumil Doubek je jednou z nechvalně známých postav padesátých let minulého století, kdy tehdejší Československo ovládaly vykonstruované monstrprocesy. Jednu z hlavních rolí hrál právě v procesu se skupinou kolem Rudolfa Slánského. Byl to právě Doubek, který vyšetřování proti nepřátelům v KSČ na počátku 50. let vedl. Kromě toho, že přihlížel mučení zadržených a schvaloval jej, dobře věděl, že 11 lidí v procesu „Slánský“, kteří u soudu dostali trest smrti, se přiznalo pouze a jen pod nátlakem. Celé týdny se řady výslechů osobně účastnil. Kdo ale Bohumil Doubek byl a jak vlastně dopadl? Informace o podplukovníku Doubkovi na konci roku 2019 zveřejnil také badatel Radek Schovánek na webu Info.cz.

Chtěl léčit lidi, nakonec je pomáhal dostat na smrt

Bohumil Doubek se narodil 14. října 1919 v Praze do komunistické rodiny. Nejprve absolvoval gymnázium a posléze měl našlápnuto na dráhu lékaře – začal studovat medicínu na Karlově univerzitě. Kvůli uzavření vysokých škol za druhé světové války studium ovšem nedokončil. V roce 1945, hned po válce, vstoupil jako celá řada dalších do KSČ a velmi rychle se dostal do stranického ústředí. Nejprve byl pracovníkem Ústředního sekretariátu KSČ. Působil v hospodářském a následně v kádrovém oddělení. Jeho kariéra nabrala raketový směr a on se dostal do týmu vyšetřovatelů nepřátel strany. Což znamenalo to, že byl náležitě prověřený nejen z české strany, ale měl také plnou důvěru Sovětů. A musel disponovat ještě jedním „kladem“ - musel mít povahu na to, aby byl schopný používat a využívat opravdu brutální vyšetřovací metody. A on se jich skutečně neštítil. Právě tato fakta a postoje Doubka vynesly až k vyšetřování údajného spiknutí, které měla mít na svědomí skupina kolem tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského.

Od března 1950 pak vedl Doubek tzv. sektor VI/A, kde měli být vyšetřováni ti, kteří představovali pro KSČ nejvyšší ohrožení. Nezapomínejme, že se jednalo o 50. léta, která byla obdobím honu na pro stranu nepohodlné kádry a bylo také třeba vypořádat se s tehdejší špatnou poválečnou hospodářskou situací. Prostě najít někoho, koho lze exemplárně potrestat.

mohlo by vás zajímat

Herečka Jiřina Štěpničková padla estébákům do pasti. Které kolegyně pro ni chtěly smrt?

Doznání vymlátíme

Ještě než došlo k zatčení Slánského, se ale do hledáčku StB dostal bývalý poslanec Otto Šlinga. Brzy poznal Doubkovu krutost. Pod tlakem mučení, a to jak fyzického tak i psychického, se jako jeden z prvních vynuceně přiznal a začal udávat jména údajných spojenců celého tohoto vymyšleného protistranického spiknutí. Sám Doubek později vypověděl (výpověď vyšla v knize Karla Kaplana, kterou vydal Ústav pro studium totalitních režimů pod názvem StB o sobě: výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka): „Protože jsme neměli k vyšetřování téměř žádných usvědčujících materiálů, bylo nám (...) všemi (sovětskými) poradci zdůrazňováno, že rafinovaný nepřítel a zkušený špion nezanechává po sobě nebo po své činnosti usvědčující materiály a že je třeba ho k doznání přinutit. Protože však takoví lidé jsou neobyčejně zatvrzelí, je třeba nedat jim čas k tomu, aby se mohli k výslechům připravit. Poradci bylo zdůrazňováno, že je nutno vyšetřovance nervově vyčerpat a přesvědčit je o tom, že již nemají žádnou naději na záchranu a jen doznání jim může zajistit alespoň nepatrné výhody.“ Šílené, co?

Stejně děsivé byly i výslechové metody, které obsahovaly mlácení hlavou o zeď, fackování či prosté, ale velice účinné odpírání spánku, vody, nebo možnosti posadit se či lehnout si. Nic jim nebylo svaté a Doubek to opět potvrzuje v jedné ze svých výpovědí, tentokrát z roku 1955, kdy popisuje vyšetřovací praktiky svého kolegy: „Nesměl si vůbec sednout, nespal, bylo s ním cloumáno a tlučeno o zeď. Mimo to ho Majer stále ponižoval (sypal mu popel z cigarety do rukávu jako do popelníku), hrubě narážel na jeho židovský původ a nadával mu.“ A jaká byla role Doubka v procesu se Slánským? Zásadní, protože byl jeden ze čtyř nejvyšších představitelů StB zodpovědných za samotné výslechy.

Podplukovník Doubek nebyl sice ten, kdo rozhodoval, kdo bude zatčený, to bylo v režii Sovětů a pravděpodobně i prezidenta Gottwalda, ale zásadní part v těchto hrůzách odehrál. Doubek byl tedy „pouze“ jejich prodlouženou rukou, která kruté výslechy nařizovala a hlavně také realizovala. Sovětští poradci potřebovali vyšetřování někam vést a Doubkovým úkolem bylo zajistit, aby se lidé přiznávali tak, jak strana a oni potřebovali, a to stůj co stůj. Což ho ale určitě nijak neomlouvá a nevyviňuje. Jeho vyšetřovací metody se nápadně podobaly těm, které za 2. světové války používalo gestapo. Doubek navíc přiznává, že vyšetřování většinou probíhalo tak, že se vyšetřovací protokol nejprve sepsal, nechal se odsouhlasit sovětskými poradci, ti si jej případně přeformulovali a až následně byl protokol předaný nebohému vyslýchanému k podpisu.

mohlo by vás zajímat

Klement Gottwald: Lid ho vynesl do prezidentského křesla. Plno z nich posléze nechal s využitím komunistické ideologie zabít

Proces byl divadlo

Proces s Rudolfem Slánským a dalšími 13 spoluobviněnými v listopadu 1952 byl už z valné většiny jen formálním velkým divadlem pro lidi. O vině a potrestání se rozhodlo dávno, dávno před začátkem soudu. Proces tak byl přehlídkou pečlivě nacvičených vystoupení mezi prokurátory, soudci a obžalovanými, kteří se své výpovědi museli naučit předem nazpaměť . Prostě „dobrá příprava procesu,“ jak si sami iniciátoři procesu pochvalovali. Svoji roli tak hrály pro veřejnost všechny strany. Komunistický režim potřeboval jasně ukázat svou moc a sílu a ukázal tak i svou zrůdnost. A Doubek zřejmě své nadřízené nezklamal a svoji práci odvedl k jejich plné spokojenosti. Údajní nepřátelé strany byli odstraněni, 11 lidí skončilo na šibenici, další tři dostali doživotí a oddaný vyšetřovatel Doubek naopak obdržel Řád republiky, mimořádné povýšení a odměnu ve výši 30 tisíc korun. Když si spočítate, že tehdejší průměrná hrubá měsíční mzda byla podle Českého statistického úřadu 948 korun, nešlo o malé peníze. Takže mu proces se Slánským a spol. vynesl opravdu pěkný ranec.

Dalo se čekat, že Doubek se bude hřát i nadále na výsluní estébácké a komunistické přízně. Opak byl ale pravdou a on už nechtěl být vyšetřovatelem StB. Strach dostal totiž i on sám. Viděl, co se kolem něj děje, že proces byl vykonstruovaný, a že je tedy otázka času, kdy vše semele i jeho. V opěvovaném a obdivovaném Sovětském svazu to probíhalo úplně stejně. Ti, kteří byli „aktivní“ v letech1937 a 1938, byli po skončení teroru sami nemilosrdně likvidováni. Doubek navíc v době po procesu kolem sebe viděl konce některých sovětských poradců, kteří dost často končili s kulkou v hlavě. A tak se bál, že by mohl dopadnout stejně. Jeho odchod ale neproběhl hladce, jak si představoval, nadřízení ho nechtěli nechat odejít. Situace se navíc změnila po Stalinově smrti, kdy docházelo k prvním rehabilitacím a začalo se nahlas mluvit o tom, že procesy nebyly pravdivé, že to byla jedná velká konstrukce a hra strany. Šlo ale pouze o rehabilitaci členů strany. Nespravedlivě odsouzené v té době stranický aparát nezajímal.

Stalinův kult byl postupně odsuzován nahlas a veřejně čím dál víc a na Doubka zřejmě dolehla obava, že by se brzo z vyšetřovatele mohl sám stát obětí podobného procesu. Propadl alkoholu a údajně měl také zpronevěřit nějaké peníze, které patřily StB pro svoje vlastní účely. V říjnu 1954 konečně ze služeb Ministerstva vnitra odešel.

Na každého jednou dojde

Vše pro něj ale neskončilo. V červnu 1955 byl Bohumil Doubek zatčen a vyloučen ze strany. Situace se tak obrátila a byl to on, kdo se měl zodpovídat ze svého podílu na odsouzení Slánského skupiny. Vysvětlovat měl také své brutální vyšetřovací metody. Jak to ale skutečně bylo a co za tím vším stálo, tak to ani dnes není úplně jasné. A my se to již asi nemáme šanci dozvědět. Co ale jasné je, a to i z dokumentů, které se z té doby dochovaly, je, že StB dokázala zatopit řádně i svým členům. Koneckonců, byla jistým druhem sekty. Pro estébáky neplatily žádné zákony, šlo jim jen o moc, peníze a o další majetek po emigrantech, který byl tenkrát nemilosrdně zabavovaný. Jednalo se o šperky, byty, ale také auta, vily... Bylo tedy o co se, v jejich zvrácených myslích, rvát.

Právě ve vězení na Pankráci měl Doubek čas sepsat rozsáhlou výpověď o tom, jak vyšetřování a příprava procesu se Slánským a dalšími vypadaly. Vydal tak velmi cenné svědectví. Ale aby nevznikl omyl - Doubek nijak nelitoval těch neprávem potrestaných lidí, ani se neomlouval, svých činů rozhodně nelitoval. Jen hájil sám sebe a své činy tím, že dělal pouze to, co po něm strana - a především pak jeho sovětští spolusoudruzi - chtěli. V květnu 1957 tak stanul před soudem, který mu uložil devítiletý trest. Opět bylo potřeba najít viníka a tentokrát jím byl právě exvyšetřovatel Doubek. Ve vězení ale dlouho nepobyl. Stejně jako celá řada jiných, kteří komunistům oddaně sloužili, se i on z kriminálu dostal velmi rychle.

Doubek měl své zkušenosti se sepisováním žádostí o prezidentskou milost. Opakovaně psal prezidentovi Antonínovi Novotnému. Nakonec se dílo podařilo. ÚV KSČ pak v prosinci 1957 rozhodlo o prominutí zbytku Doubkova trestu. Odseděl si tak sotva půl roku. A vzhůru na svobodu.

GALERIE Bohumil Doubek

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Invalida z Letné

A jaký byl další život toho, kdo měl na svědomí tolik lidského utrpení a tolik zmařených lidských osudů, že i gestapo by se možná mohlo učit? Ochrannou ruku nad ním držel mimo jiné právě prezident Novotný, který mu zařídil místo v kontrolním oddělení Čedoku. Postaral se také o jeho manželku, jež i po jeho zatčení zůstala zaměstnankyní podniku KOVO. Doubek ovšem záhy prodělal tuberkulózu a měl vážné potíže se srdcem a plícemi. Žil poté životem invalidního důchodce v jednom činžáku na Letné.

Bývalý vyšetřovatel StB podplukovník Bohumil Doubek zemřel v roce 1975.