Dnes uběhlo přesně dvě stě sedmnáct let od bitvy u Trafalgaru, nejspíš nejslavnějšího momentu britského námořnictva a poslední velké bitvy válečnických plachetnic. U nenápadného španělského mysu Trafalgar ten den umřelo skoro pět tisíc mužů… a Napoleonovy sny o invazi Británie.
Napnout plachty!
V roce 1805 chtěl čerstvý francouzský císař Napoleon Bonaparte jenom jednu jedinou věc. Dobýt ty otravné čajíčkáře na druhé straně La Manche! Francie s Anglií byly odvěkými soupeřkami už několik staletí a Napoleon byl přesvědčený o tom, že to bude právě on, kdo nakonec zajistí Francii její finální vítězství v tomhle nekonečném sporu. Byl to ostatně strategický a taktický génius. Neexistoval nikdo, kdo by se mu dokázal v poli postavit. V poli ne.
Jakožto ostrovní stát byla Británie vždycky námořní velmocí. Ale během napoleonských válek se tahle konstanta začala maličko zpochybňovat. Kdyby se jen Francouzům podařilo Brity rozstřílet na moři, v jejich hlavách by byla cesta k Londýnu v podstatě volná. Anebo – to byl Napoleonův hlavní plán – prostě jen bleskově prorazit blokádu královského námořnictva a vylodit se na ostrově.
Británie se s Francií naháněla po Atlantiku i Středozemním moři řadu měsíců a let. Na podzim 1805 se francouzsko-španělská flotila ocitla pod neproniknutelnou blokádou královského námořnictva u přístavu Cádiz. Spojeným silám velel viceadmirál Villeneuve, který se kvůli pochybným Bonapartovým rozkazům zběsile pohyboval po španělském pobřeží a neustále měnil cíle a následující postupy. Nelson byl za rohem a začal francouzskému námořníkovi dýchat na krk.
Villeneuve věděl, kdo je na druhé straně blížící se bitvy. Anglický národní hrdina viceadmirál Horatio Nelson. Výherce několika velkých námořních bitev, velký obhájce nevšedních strategií a taktik. Muž, který se chtěl francouzskému námořnictvu zakousnout do krku už řadu let. Zatímco jiní námořní velitelé drželi po celou dobu britské blokády pevně své perimetry, Nelson spíš hlídkoval v oblasti a doufal, že zatáhne Francouze do námořní bitvy, aby je mohl všechny poslat ke dnu.
Villeneuve ale věděl, že britská flotila je oslabena a že společně se svými španělskými spojenci má početní převahu. Takže se rozhodl Nelsonovi vyhovět.
Rudé vody u mysu Trafalgar
Běžným postupem při námořních bitvách té doby bylo, že proti sobě najely dva dlouhé námořní konvoje lodí, které se navzájem ostřelovaly, až se případně zasekly v bitvě jedna na jednu. Jako kdyby proti sobě jely dvě kolony aut a z okýnek na sebe házely kelímky ze Starbucksu, akorát místo kelímků po sobě vysokou rychlostí pálily desetikilové dělové koule. Nelson to viděl jinak.
Místo toho, aby vyplul nepřátelské flotile vstříc, zaútočil na ni z boku. Tři menší konvoje lodí měly rozdělit francouzsko-španělskou flotilu na menší bojové skupiny s tím, že dva tyhle konvoje postupně rozdrtí odříznuté skupiny lodí, zatímco největší konvoj z těch tří bude bránit zbytku Francouzů zapojit se do bitvy. Tam měl být boj nejtvrdší. A tam velel osobně Horatio Nelson.
Manévr byl proveden ukázkově. Když budeme počítat jenom velké bitevní lodě, tak spojená flotila Francie a Španělska jich měla třiatřicet, Britové sedmadvacet. Bitva dopadla tak, že královské námořnictvo jednu francouzskou loď potopilo a jednadvacet jich zajalo. Drtivé vítězství. Ve většině případů tak došlo k boji nablízko, kdy posádka jedné lodi vtrhne na palubu lodi nepřátelské. Podle vzpomínek zúčastněných to byla strašná jatka. Palba z mušket a děla nadělala z námořníků fašírku, takže paluba byla kluzká krví a vnitřnostmi.
Během bitvy padl i sám Nelson. Koupil kulku pod rameno, prošla hrudníkem a přetla mu páteř. Nelson si nasadil na tvář a hrudník kapesník, aby posádka nevěděla, že jde o něj, když ho námořníci nesli do bezpečí. Umíral bolestivě přes tři hodiny… ale před svou smrtí se stihl dozvědět, že jeho plán vyšel. Britové vyhráli.
A utnuli tak snahy Napoleona na invazi do Británie jednou provždy.
Podobné články
Martin Miko
Kateřina Horáková
Doporučujeme
Jan Fiedler
