Symfonie hladovějícího města

Jedno z největších měst Sovětského svazu bylo od září roku 1941 obléháno jednotkami německé armády, která se rozhodla, že nechá leningradské obyvatelstvo jednoduše vyhladovět – následky byly zcela katastrofální a na začátku roku 1942 ve městě umíralo na 100 000 lidí každý měsíc. Leningradský skladatel Dmitrij Šostakovič mezitím pod vlivem válečných událostí pilně sepisoval svou nejnovější sedmou symfonii, pro kterou se později vžil název Leningradská – jelikož si režim uvědomoval propagandistický potenciál celého díla, rozhodl se Šostakoviče z města evakuovat do Moskvy, kde skladatel svou práci mohl v klidu dokončit.

V březnu 1942 si tak jeho epické dílo věnované obyvatelům obléhaného města mohli poprvé vyslechnout diváci v Kujbyševu – premiéry v Moskvě, Londýně a New Yorku velice brzo následovaly, vždy doprovázené nadšenými ohlasy. Ta skutečná premiéra se ale měla odehrát na tom nejpříhodnějším místě na světě – v samotném Leningradu.

Tři muzikanti během zkoušek zemřeli vyčerpáním

Uspořádat koncert v obléhaném městě byl ovšem téměř nadlidský úkol. Jediný orchestr, který v Leningradu zůstal, byl orchestr místního rozhlasu pod vedením Karla Eliasberga, ze kterého ale zbylo pouhých 15 muzikantů – ostatní byli buď odvedeni, nebo zemřeli. Jelikož režim rozhodl, že odehrání koncertu je doslova vlasteneckou povinností, byli povolaní všichni přeživší leningradští hudebníci a zbytek byl doplněn z vojenských kapel. Sám dirigent Eliasberg se tehdy na kole vydal do ulic a doslova tahal vyhladovělé polomrtvé muzikanty z postelí – jednomu bubeníkovi tehdy zachránil život, když ho našel omdlelého v márnici, kde ho už chtěli hodit na hromadu mrtvých těl.

Když se konečně podařilo shromáždit provizorní orchestr, byl na jeho členy žalostný pohled – vyhladovělí umělci se klepali zimou a hladem, hráči na dechové nástroje pak při náročnějších pasážích omdlévali a museli být oživovaní. Situace v leningradském pekle byla natolik špatná, že tři muzikanti během zkoušek dokonce zemřeli vyčerpáním a odehrát celou symfonii se orchestru podařilo před samotným koncertem jen jednou. Jako datum leningradské premiéry pak byl symbolicky vybrán 9. srpen 1942, jelikož na ten den měl Adolf Hitler naplánovanou nikdy neuskutečněnou oslavu vítězství dobytí města v hotelu Astoria.

Symfonie hrála po celém městě

Pro sovětské vedení měl koncert mimořádný význam, který měl kromě propagandistického gesta povzbudit válkou týrané obyvatelstvo – den před samotnou premiérou bombardovala Rudá armáda německé pozice, aby koncert nic nerušilo a velitel městské obrany přikázal přenášet symfonii po celém městě včetně míst, kde stáli vojáci Wehrmachtu. Velký filharmonický sál, poprvé od začátku obléhání osvětlený, byl naplněn pohlaváry, vojáky, ale i běžnými občany Leningradu – hudebníci pak měli pod svými obleky několik vrstev oblečení, aby se netřásli.

Když koncert skončil, tleskalo obecenstvo plnou hodinu. Leningradští dali celému světu najevo, že se jen tak nevzdají – časopis Time pak Šostakoviče zobrazil v hasičské helmě, v níž tento skladatel na začátku obléhání sloužil v požárnických oddílech. Do konce nejdelšího obléhaní v moderních dějinách, které zabilo na dva miliony lidí, zbývalo více než rok a půl.

GALERIE Koncert Šostakovičovy Sedmé symfonie z obléhaného Leningradu

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

A tady si přečtěte o dvorním architektovi Hitlera, Albertu Speerovi.