10 let bez voleb

Když šli Britové v roce 1935 k volbám, asi nikdo z nich nečekal, že se k urnám znovu dostanou až po celých 10 letech. V důsledku propuknutí druhé světové války došlo k rezignaci Nevilla Chamberlaina a jeho místo převzal Winston Churchill – jednalo se o dohodu mezi vládnoucími konzervativci a opoziční Labouristickou stranou, která byla ochotna vstoupit do této všeobecné národní vlády jen za podmínky, že bude Chamberlain odstraněn. Kvůli kritické situaci byly zrušeny volby a nová velká koalice se dohodla na jejím uspořádání až po skončení války.

Po celou dobu konfliktu tak Churchill jako premiér vládl právě s labouristy, které tehdy vedl Clement Attlee, jenž byl určen zastupujícím premiérem – přes osobní rozpory spolu oba muži dokázali najít společnou řeč a obdivuhodně dali své vlastní zájmy stranou pro dobro národa. Jelikož byl Churchill vytížený válečnou situací, častokrát spadaly domácí záležitosti právě pod Attleeho. Když pak došlo k porážce Německa, přestal existovat důvod existence velké koalice, a i když Churchill původně navrhoval vyhlášení voleb až po kapitulaci Japonska, odmítl Attlee jeho nabídku a prosadil si volby na červenec 1945.

Nemluvte o nacistech!

I když byl Churchill milován celým národem jako spasitel Evropy i Británie před nacismem, lidem to nestačilo. Mezi Brity převládalo přesvědčení, že je tím správným premiérem v době války, ale s příchodem míru si jej v roli předsedy vlády již představit nedokázali. Labouristé mezitím představili ambiciózní plán na poválečnou přestavbu celé země – jejich volební program sliboval obrovskou výstavbu nového ubytování, vznik všeobecného zdravotního zabezpečení či rozsáhlé znárodňování. Právě sociální program v lidech unavených válečným strádáním, ale i krizí 30. let, dokázal labouristům přihrát miliony nadšených voličů – ostatně zdravotní služba NHS, která se u Britů dodnes těší obrovské oblibě, vznikla právě díky labouristické vládě.

GALERIE Churchill a Attlee

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Konzervativní strana to měla těžší. Národ jí nezapomněl fatální chybu s upnutím na politiku appeasementu, která zemi nakonec dovedla až k válce s Německem – oproti tomu labouristé a především Attlee již v roce 1938 bili na poplach a otevřeně odsuzovali okleštění Československa. Dále v lidech přetrvávaly vzpomínky na obrovskou nezaměstnanost z 30. let, které v kombinaci s dlouhým a téměř nepřerušeným vládnutím konzervativců vyvolávaly touhu po změně. A v neposlední řadě jim hlasy ubíral i samotný styl vedení kampaně – strana se rozhodla zaměřit v podstatě jenom na osobu Churchilla, jenž se stále těšil obrovské podpoře. Ten si přitom v kampani nevedl zrovna dvakrát dobře – přestože s Attleem seděl po dobu 5 let ve vládě, začal jej osočovat z diktátorských sklonů, což nebylo veřejností přijato kladně. Populární sociální program labouristů otevřeně označoval za komunistické nesmysly a když nakonec prohlásil, že Attlee bude pro své nastolení socialismu v Británii potřebovat „něco ve stylu gestapa“, skončil u voličů nadobro. Vytahovat na svého bývalého spojence a politického rivala nacistické narážky jen pár měsíců po skončení války se ukázalo jako fatální chyba – celé to pak zakončil Attlee trefnou poznámkou, že díky tomuto výroku aspoň lidé uvidí rozdíl mezi válečným Churchillem a tím mírovým.

V červenci 1945 tak navzdory vítězství ve válce skončil Churchill až druhý. Labouristé slavili jednu z nejdrtivějších výher v celé britské historii a během následujících několika let kompletně změnili budoucí směřování země. I tak ale národ na svého spasitele nezapomněl a on se o šest let později opět vrátil do vedení země.

A tady si přečtěte o atentátu na Roberta F. Kennedyho.