Řeckokatolická církev a Církev pravoslavná
Jak známo, komunisté se za minulého režimu neštítili ani těch nejzáludnějších a nejohavnějších praktik. Důkazem o fungování některých složek, částí a orgánů komunistické garnitury z druhé poloviny minulého století nám může být třeba Akce Kámen, která sloužila k chycení a usvědčení lidí. Lidí toužících po svobodě a po možnosti odejít ze země, která po roce 1948 zavrhla hodnoty, na kterých byla vystavěna.
Do křížku s komunistickým režimem se ve čtyřicátých a padesátých letech dostali také církevní hodnostáři řeckokatolické církve. Akce namířená proti řeckokatolické církvi v Československu se nazývala Akce P, kdy písmeno P symbolizuje likvidaci řeckokatolické církve „návratem“ do Církve pravoslavné.
Akce P
Samotný počátek celé akce lze datovat ještě před nechvalně proslulý únorový puč, a to do roku 1946. Církev pravoslavná nebyla tehdy nijak zvlášť početná a usilovala o rozšíření své působnosti, zejména pak na úkor mnohem větší a rozšířenější řeckokatolické církve. Ta mimochodem v roce 1950 čítala kolem 300 tisíc členů.
V čele řeckokatolické církve stál tehdy diecézní biskup Pavel Gojdič a pomocný biskup Vasiľ Hopko. Ve 241 farnostech sloužilo pod záštitou řeckokatolické církve 264 kněží, zejména na východním Slovensku. Roku 1946 se začala objevovat ofenzivní propaganda proti řeckokatolické církvi, v červenci roku 1948 se tlak vystupňoval až k domovním prohlídkám řeckokatolických klášterů. Činnosti v zájmu pravoslavné církve, které nijak neprospívaly řeckokatolické církvi, byly dokonce podpořeny třemi miliony ze státního rozpočtu.
Na intenzitě nabrala Akce P v únoru roku 1950, kdy se do Československa dostavila pravoslavná delegace z Moskvy. V tomtéž měsíci rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ o okamžitém zásahu, který povede k zániku řeckokatolické církve na území Československa. Byly vytvořeny „návratové“ výbory, jež nad „návratem“ dohlížely. Proč je návrat v uvozovkách? Protože se reálně o žádný návrat nejednalo, jednoduše šlo o upřednostnění zájmů Církve pravoslavné a o cílenou likvidaci nevyhovující řeckokatolické církve. Řeckokatolická církev si rozhodně nepřála žádný návrat pod křídla pravoslavných. „Návratové“ výbory doplnila také propagandistická kampaň podporující pravoslaví.
Zatýkání kněží a umučení biskupů
Definitivně bylo rozhodnuto na Soboru (sněmu), jenž byl svolán na 28. dubna roku 1950. Bylo schváleno zrušení Užhorodské unie a vyhlášen onen „návrat“ do pravoslavné církve. 26. května téhož roku došlo k uznání legitimity tohoto Soboru a k faktickému zrušení řeckokatolické církve, která toho dne přestala v Československu právně existovat.
Důležité je slovo „právně“, neboť většina řeckokatolických kněží pochopitelně odmítla oficiální stanovisko a nehodlala se podřídit. Psal se ale rok 1950. Došlo k hromadnému zatýkání řeckokatolických duchovních. 66 řeckokatolických kněží bylo internováno, a to včetně obou zmíněných biskupů, Pavla Gojdiče a Vasiľa Hopka.
Pavel Gojdič byl roku 1951 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení, ztrátě všech občanských práv a zaplacení pokuty ve výši 200 tisíc Kčs za velezradu a špionáž. Během krutého věznění mu bylo nabídnuto propuštění, pokud uzná spojení s pravoslavnou církví, což Gojdič odmítl. Na následky věznění a mučení zemřel v den svých 72. narozenin ve věznici Leopoldov.
Vasiľ Hopko byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 15 letům vězení, propadnutí majetku, zaplacení pokuty 20 000 Kčs a ztrátě občanských práv na dobu deseti let. Původně měl být souzen v procesu s Gojdičem, nicméně byl brutálním mučením natolik poznamenán, že nemohl být zařazen do veřejného procesu. Souzen byl samostatně a tajně. Z vězení se dostal až roku 1964 se značně podlomeným zdravím.