Abel Tasman byl geniální mořeplavec, který se nikdy nedočkal výsledků své práce – G.cz
Vyhledávání

Abel Tasman byl geniální mořeplavec, který se nikdy nedočkal výsledků své práce

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Abel Janszoon Tasman je jméno, které možná znáte, ostatně byl to jeden z nejvýznamnějších mořeplavců sedmnáctého století. Tedy v době, kdy být mořeplavcem ještě něco znamenalo. Ale určitě ho znáte proto, že je podle něj pojmenována Tasmánie. Obrovský ostrov na jih od Austrálie. Co ale možná neznáte, je příběh za tímhle mužem.

Jan Studnička
Jan Studnička 24.11.2020, 15:03

Zázračné dítě

Životní příběh Abela Tasmana je totiž jako z nějakého fantasy románu nebo možná dokonce z pohádky. Narodil se v roce 1603 v Nizozemsku do chudé rodiny. V severní provincii Groningen. Každý jiný by s takovýmhle backgroundem pravděpodobně strávil život tím, že bude tahat pluh po poli, ale Tasman byl prudce inteligentní děcko. Sám se naučil číst a psát a jakmile dosáhl dostatečného věku, přihlásil se k Východoindické společnosti.

Ta vznikla jenom rok před jeho narozením a ve svém zárodku to byla pro mladé chlapce bez perspektivy vážně super příležitost. Víte, koncem šestnáctého století Portugalci zavedli a kompletně ovládli obchod s kořením v Indickém oceánu. A sdružení kupců z Amsterdamu chtělo do hry, ideálně celou hru ovládnout a rozšířit. Na to potřebovali celou armádu námořníků, takže ve třicátých letech sedmnáctého století nabízela Východoindická obchodní společnost výlet do dálek, slávu i perspektivu rychlého postupu.

Nikdo ale nepostupoval tak zběsile rychle jako mladý Abel. S lodí se svezl do Indie, kde se dostal do posádky kapitána Matthijse Quasta. Zkušený velitel výpravy poznal v chlapci jeho nesporný námořnický i navigační talent. Pod Quastovým vedením tedy Tasman rychle postupoval z prostého námořníka na lodníka, během cest do Číny a Japonska to dotáhl na kormidelníka a s požehnáním svého mentora nakonec dostal od vedení svou vlastní loď.

Země bílého mraku

Protože si vedení Holandské východoindické společnosti velice rychle uvědomovalo, že má v rukou vynikajícího kandidáta pro objevitelské plavby, dostal Tasman v roce 1642 dvě třístěžňové plachetnice, Heemskerck a Zeehaen, a vyrazil na jih z indonéské Jakarty, tehdejší Batavie, kterou tehdy už považoval za svůj domovský přístav.

Nesmíte si představovat mořeplavectví v sedmnáctém století jako videohru, ve které připlujete k nějakému břehu, zapíchnete do něj vlajku a najednou se vám odkryje celý ostrov. Desítky a stovky let mapovali objevitelé nové ostrovy a kontinenty jenom náznaky. “Aha, tady je ten mys, o kterém se zmiňuje tahle mapa a podle naší zkušenosti se pobřeží táhne dalších osm set mil na sever, ale co je za ním, to nevíme.”

Tasman ze severu obeplul západní břeh Austrálie a chtěl se k ní přiblížit z jihu, ale silné bouře zahnaly miniaturní flotilu dál na jih. Pokračoval tedy dále na východ a tam narazil na břehy neznámé země. Pojmenoval ji podle svého mecenáše van Diemenova země a domníval se, že je to poloostrov Austrálie. Mořeplavec tenkrát netušil, že jde o samostatný ohromný ostrov, který zhruba dvě stě let po jeho smrti dostane jméno Tasmanie.

O pár set kilometrů dál na východ pak byl prvním Evropanem, který spatřil břehy Nového Zélandu. Vichr dostal jejich lodě do průplavu, kde se jako zástupce bílých poprvé setkal s Maory. To setkání nedopadlo úplně šťastně. Maorové vyplašení obřími loděmi vyrazili na tradičních waka kánoích zaplašit Evropany výkřiky a troubením na dechové nástroje vyrobené z mušlí. Tasman, který chtěl odpovědět stejně, nechal vystřelit salvu z děl a troubit na trumpety.

Místní to vnímali jako pobídku k boji a zaútočili na pramici, která převážela zásoby mezi loděmi. Než se podařilo Tasmanově posádce zvednout kotvy a odplout, přišli o čtyři námořníky. Pobřeží Nového Zélandu byly zaneseny do map, tenkrát nikdo netušil, jestli narazili na malý ostrov, velký ostrov nebo masivní kontinent.

To bylo v prosinci 1642. Do konce téhle první plavby stihl mladý velitel ještě najít a zakreslit soustroví Fidži a Tonga a objevit několik vhodných námořnických cest do Tichého oceánu, kde taky objevil řadu ostrovů.

Zakotvit nastálo

Jeho druhá cesta už nebyla tak významná jako ta první, navíc jeho mecenáš, obchodník a vysoce postavený člen Východoindické společnosti Anthony van Diemen, zemřel, takže Tasman upadl u svého vedení v nemilost. Trvalo sice jen pár let, ale do aktivní služby už se nikdy geniální mořeplavec nevrátil.

Důvod, proč se na něj část společnosti dívala skrz prsty a proč byl tak znechucen jednáním svých někdejších zaměstnavatelů, bylo to, že jeho objevy byly úplně k ničemu. Východoindická neměla v danou chvíli kapacity na to, aby hledala zdroje na objevených zemích, takže se snažila Tasmanovy objevy utajit. Logika byla taková, že až bude mít společnost dostatek peněz a mužů, prozkoumá kvůli bohatství nalezené břehy, ale do té doby o nich nikdo nesmí vědět.

I to byl důvod, proč se ke břehům Nového Zélandu nedostal nikdo dalších sto let, až legendární britský objevitel John Cook.

Podobné články

Doporučujeme

Další články