Šestaosmdesátiletý Morricone je génius; pokud ho neznáte, tak patrně nemá cenu, abyste ve čtení pokračovali. V pražské O2 areně dirigoval údajně naposledy a výsledkem byl fenomenální a emocemi nabitý večer s několikanásobnou děkovačkou vestoje i přídavky. Bohužel ale kromě tisíců lidí schopných kulturního chování dorazila i hodně početná skupina buranů. Její členové by se dali rozdělit do těchto kategorií:

1. Venkovský kinař

V řadě kin, kulturních domů a sokoloven je běžná praxe, že si po zakoupení lístku sednete, kam chcete. Dává to smysl, když je volných míst několikanásobně víc než obsazených (dodnes si pamatuji, jak jsme před mnoha lety na výletě v Bučovicích šli do tamního kina na Black Hawk Down a v celém sále jsme byli čtyři). Ale těžko čekat, že vám to projde na vyprodaném koncertě. Přesto jsem byl na Morriconem svědkem několika situací, kdy držitel vstupenky musel Venkovského kinaře vykazovat ze svého místa a Venkovský kinař se ještě tvářil ukřivděně.

2. Dokumentarista

Když na youtube zadáte "Ennio Morricone live," tak vám vypadne 190 tisíc videí. Vážně si myslíte, že je nutné přidávat k nim další, nota bene když ho natáčíte rádoby smartphonem a od pódia vás dělí několik desítek metrů? Nebylo by lepší, co já vím, třeba si tu výjimečnou chvíli užívat? Jasně, nebylo, mnohem lepší je čumět do displeje a kochat se představou, jak se zvýší vaše kulturní reputace, až to pověsíte na facebook mezi fotky vašeho zabláceného psa a oslavy tchánových sedmdesátin.

3. Opožděnec

Jestli ve mně někdo vyvolává vlnu touhy po násilí, tak jsou to Opožděnci. Koncert už je v plném proudu, probíhá třetí (!) skladba. A přesto se dál do setmělého sálu trousí desítky mamlasů, kteří prostě nedokázali přijít včas. Zmateně brebentí, hledají svoje sedačky, svítí si mobily, usazení diváci kvůli nim musejí vstávat. Proboha, do haly se začalo vpouštět 90 minut před zahájením koncertu, který navíc taky nezačal na čas. A ještě 45 minut před začátkem bylo odbavení u vchodu naprosto bez problémů a bez čekání.

4. Navigátor

Opožděncův komplic. Projevil sice elementární slušnost a intelektuální vyspělost v tom, že dokázal přijít včas a sednout si na své místo, ale všechno to vynahrazuje tím, že je schopen se uprostřed skladby vztyčit, mávat rukama a volat na Opožděnce "Héééj, Katkóóó, pocéééém, sééédíme tááády!"

5. Dezertér

Už i Opožděnci se usadili a vypadá to, že v publiku zavládne alespoň zdánlivý klid. Cha, omyl! Již okolo páté skladby se začínají někteří jedinci zvedat a sál opouštět. Proč tak dělají, to se můžeme jen domýšlet - buď si nedokážou představit, že by mohli vydržet hodinu bez piva a nadto je láká vidina stánků bez front, nebo je jejich močový měchýř v kritickém stavu. Nebo, a to je nejsmutnější, zjistili, že to moc připomíná vážnou hudbu, a to tedy poslouchat nebudou.

6. Komentátor(ka)

"Tuhle mám moc ráda. Tahle je z toho filmu s Belmondem, jak tam umře. Tý jo, tahle je dobrá. Chceš ještě napít džusu?" Všichni víme, že vydržet hodinu zticha je zejména pro určitý typ žen nadlidský úkol, ale přesto by to měly aspoň zkusit. Prosím.

7. Chrchlal

Já to svým způsobem chápu: Když máte lístek na takovýto koncert a leze na vás chřipka, tak se hecnete a stejně jdete, protože takový zážitek se už asi nebude opakovat. Ale myslete i na to, jaký zážitek přivodíte těm zdravým a nechrchlajícím okolo vás. V O2 areně to chvílemi vypadalo jako na srazu anonymních tuberáků a během některých tišších pasáží koncertu byla situace až tragikomická: představte si, že všechny nástroje i sbor mlčí, hraje jen harfenistka, hudba je čistá a krásná a do toho se každé dvě sekundy někde okolo vás ozve více nebo méně dušený kašel. To pak máte chuť se na všechno vykašlat taky.

8. Prdelář

Jistě, O2 arena není Státní opera, nikdo vás nenutí, abyste se dostavili v žaketu a s psími dečkami. Klidně přijďte v džínách, to je v pořádku. Ale zkuste si alespoň utáhnout opasek nebo si vzít delší tričko nebo raději zkombinujte obojí, protože navzdory vašemu přesvědčení se opravdu nikdo nechce dívat na vaše půlky, které se vám derou z kalhot jak běženci z nákladní lodi.

9. Debil

Na pódiu ze sebe vydává všechno superslavný dirigent, členové Českého národního symfonického orchestru, operní zpěvačka i pěvecký sbor. Dvě stě špičkových profesionálů, z nichž každý svoje umění piloval tisíce hodin, vytváří společnými silami neuvěřitelný zážitek. A přesto se v publiku najdou bezmozci, kteří hlasitě probírají, kam půjdou po koncertě a co se tam bude dít, a ani se nesnaží o šepot. Prostě Debilové.

Kultura má různé projevy a určitě do ní patří i válečné filmy!