Jedni ho zavrhují, jiní obdivují. Právník a politik Edvard Beneš bezesporu patří k velkým a významným osobnostem naší historie, však byl také naším prezidentem, a to hned dvakrát. Z této funkce také dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 po podpisu Mnichovské dohody a podruhé v roce 1948, když se moci chopili komunisté. Dnes si připomínáme 75 let od jeho druhé abdikace těmito 7 zajímavostmi o jeho osobě.
1. Skromný původ
Obdobně jako Tomáš Garrigue Masaryk i Edvard Beneš pocházel ze skromných poměrů. Narodil se dne 28. května 1884 v obci Kožlany, která dnes leží na území Plzeňského kraje. Beneš neměl žádné zámožné předky, do roku 1848 patřila jeho rodina mezi nevolníky, pak se z nich stali sedláci. Edvard měl devět starších sourozenců. Největší vliv na něj měli bratři Václav a Vojtěch, oba byli učitelé a snažili se vést ke vzdělání i ostatní sourozence.
2. Léta studií a první setkání s Masarykem
Do Prahy se Edvard přestěhoval v roce 1896, když se jej rodiče rozhodli dát na studia. Edvard bydlel v bytě u bratra Vojtěcha a navštěvoval gymnázium, kde vynikal svou inteligencí a pracovitostí. Stranil se kolektivu, nebyl oblíbený mezi vrstevníky ani mezi profesory. Nejvíce se zajímal o historii. V době studií na gymnáziu se poprvé setkal s Tomášem Garriguem Masarykem, s jeho názory se však ještě příliš neztotožňoval. Připadaly mu málo socialistické. Po maturitní zkoušce, kterou složil s průměrným hodnocením, nastoupil na filosofickou fakultu.
3. Beneš překladatel
Uchvátila jej francouzština, a to natolik, že se rozhodl přeložit do češtiny Zolův román Zabiják. V roce 1905 jeho překlad vyšel, poprvé se při té příležitosti podepsal jako Edvard. Po roce studia odjel Edvard Beneš na Masarykovo doporučení studovat na pařížskou Sorbonu. Zavítal také do Londýna a Berlína, studia dokončil v roce 1909 v Praze. V tomtéž roce se oženil a začal se živit jako středoškolský profesor. Rovněž publikoval velké množství odborných článků, v nichž se zabýval například reformou školství či délkou pracovní doby. Odtud už to byl jen krok, aby se dal na politiku.
4. Politice zasvětil život
Politika se stala jeho životní vášní. „Člověk nemá mít víc než jednu vášeň. Jeden pije, druhý letí na ženský, třetí hraje karty. Já propadl politice.“ V době první světové války organizoval Beneš odboj. Bylo třeba, aby domácí odboj v součinnosti se zahraničním připravil národ na konec monarchie, proto vznikla domácí odbojová organizace Maffie. Beneš měl velké množství kontaktů, tak se mu dařilo navazovat cenná spojení. Byl hlavním tahounem československého zahraničního odboje. Ve spolupráci s Milanem Rastislavem Štefánikem přispěl k vytvoření samostatných Československých legií, které svedly mnoho bojů během první světové války.
5. Opěvovaný i zatracovaný ministr zahraničí
Po 28. říjnu 1918, kdy vzniklo samostatné Československo, byl Edvard Beneš jmenován ministrem zahraničí. Do Československa se však vrátil až na sklonku září 1919, do té doby působil ve Francii. Při příjezdu jej vítaly na nádraží zástupy lidí, dostavil se i prezident Masaryk. Brzo se však objevili i první odpůrci. Bylo mu například vyčítáno, že se mu k Československu nepodařilo připojit větší kus německého území. O řadu let později byl naopak zatracován za to, že pohraničí hustě osídlené Němci vůbec připojoval.
6. Léta prezidentská
„Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme,“ prohlásil na pohřbu T. G. Masaryka v roce 1937. V té době už zastával třetím rokem prezidentský úřad. Edvard Beneš byl československým prezidentem od roku 1935 do roku 1948. Ovšem v době druhé světové války zastával tuto funkci v exilu.
7. Druhá abdikace a smrt
Z funkce prezidenta podruhé odstoupil 7. června 1948 a jeho nástupcem se stal Klement Gottwald. Ferdinand Peroutka na tento Benešův krok uvedl, že potřeboval klid, aby mohl bojovat se svou nemocí. Jeho zdraví bylo v té době hodně podlomené. Místo toho se však ocitl uprostřed tragédie. Edvard Beneš zemřel dne 3. září 1948 v Sezimově Ústí.
A zde si můžete přečíst o Benešových dekretech: odsun sudetských Němců dodnes budí velké emoce, mladé Čechy to však nezajímá.
Podobné články
Martin Miko
Jan StudničkaDoporučujeme
