1. Věčný demonstrant

Postarší týpek, obvykle vágusoidního vzezření, který vám bez optání začne vykládat, že on už byl demonstrovat pro Havla, proti Havlovi, za otevření hranic i za jejich zavření a dneska je tady, jelikož mu záleží na budoucnosti svých dětí, které už 10 let neviděl. Chození na demonstrace bere jako návštěvu rockových koncertů a nadšeně vypráví, že nikdy nezažije na náměstí takovou atmosféru jako na Václaváku v devětaosmdesátém, když v davu lidí zahlédl chlápka, který vypadal skoro jako Václav Havel.

2. Klíčkaři

Podivná tlupa jedinců, kteří celé dvě hodiny zvoní zcela nevhodně klíči, i když naprostá většina z nich neví, jaký byl původní význam této formy protestu. Zvoní, když se objeví nový řečník, zvoní, když se začne skandovat a zvoní, když kolem projíždí tramvaj. Je jim jedno, že vás každé cinknutí bodne do bubínku, oni prostě budou zvonit, dokud vám tím nezpůsobí záchvat posttraumatického stresového syndromu pokaždé, když vám z kapsy vypadnou klíče od bytu.

3. Letáčkáři

Ničitelé životního prostředí, kteří kvůli své papírové letákové kampani zabili více stromů než kůrovec a vichřice dohromady. S podpisovými archy v rukou vám cpou své pochybné petice, které vám nezbude než podepsat, jelikož se brzy octnete v jejich vražedném sevření. Nadšeně o sobě hovoří jako o novodobých chartistech, abyste pak po skončení demonstrace našli tuny a tuny podepsaných papírů rozházených po náměstí. Zpravidla jejich agenda absolutně nesouvisí s tématem demonstrace, takže se vám častokrát stane, že na protestu za nezávislost justice podepíšete petici požadující zákaz potratů.

4. Trapáci s transparentem

Na dobrém, trefném transparentu není nic špatného, bohužel v poslední době dochází autorům těchto sloganů inspirace. Takže v davu uvidíme desítky hesel jako „Nechci koblihu!“ (což je vtip, který byl naposledy zábavný v roce 2014 a od té doby by se měli ti, kteří ho s debilním úsměvem na tváři pronáší, dobrovolně zabít vypitím ředidla), „Miloše/Babiše do koše“, anebo tisící variantu na osvědčený otřepaný výblitek „Stydím se za -vložte jméno nepopulárního politika- “. Sám se styď.

5. Selfíčkáři

Mládež, která se na demonstraci přišla vyfotit, aby všichni věděli, jak krásně bojuje za *doplňte nějaké bohulibé téma*, což je přeci ta nejvíc cool věc, hned po čtení časopisu Respekt v místní hipster kavárně. Jejich jediným cílem je udělat si co nejvíce fotek, jimiž pak buzerují normální uživatele Instagramu, kteří si tam přišli prohlédnout fotky svých bývalých a cizí obědy.

6. Upadající druhořadá celebrita

Herec, zpěvák či politik, jehož chvíle slávy buď skončila v devadesátých letech nebo po obřím skandálu nebo obojí najednou. Případně se jedná o dítě někoho slavnějšího, který již není mezi námi, což nám jeho demonstrující dítko připomíná srdcervoucími větami, že „tatínek by tu byl určitě taky“. Tito jedinci se pak nadšeně fotí s mladými demonstranty a do médií pronikají jejich patetické a především zcela jednoduché názory na současnou politickou situaci. Ty připomínají fráze nadšených šestnáctiletých dětí, které se poprvé začaly zajímat o politiku a myslí si, že „bychom se měli mít rádi a nezapomínat, že svoboda projevu je vzácná“. Kéž by ti ji někdo vzal.

7. Čumilové

Amatérští novináři, kteří si zřejmě myslí, že jejich twitterový účet je novodobá verze Rádia Svobodná Evropa, takže každých 15 sekund postují aktuální zprávy z akce jako „řečník přišel k pódiu, řečník mluví, řečníka není slyšet, řečník odešel z pódia, lidé tleskají, začalo pršet, muž v davu pláče, muž v davu neplakal, ale napršelo mu do tváře, lidé skandují“. Díky novodobý Čapku, bez tebe bych si nedokázal představit, co se tam tak děje.

GALERIE Pozéři z demonstrací

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Patříte-li k někomu z uvedených, gratuluji. Můžete se poplácat na zádech, páč jste právě zachránili demokracii. Aspoň myslet si to klidně můžete.

A tady si přečtěte 5 zásadních důvodů, proč je mnohem lepší kalit na Moravě než v Čechách.