1. Cappuccino se skořicí

Připomíná nám to Krchovského verš: „Trapné, bože, jak uprdnutí do soulože.“ (Foto: cofee-heads.com) Klasický příklad českého kutilství. Ital by si na cappuccino nikdy nedal nejen skořici, ale ani kakao, muškátový oříšek, med... Ital by se nad tím zhnusil asi stejně jako Čech nad pivem s přídavkem kompotových třešní. Kde se tedy tyhle divné přísady v českém „cappuccinu“ vzaly? Podle jedné teorie pocházejí z jedné staré normalizační učebnice pro hotelové a učňovské školy. Podle druhé teorie do „cappuccina“ někteří kavárníci přidávají skořici proto, aby zamaskovali chuť nekvalitní (tedy laciné a hnusné) kávy.

2. Pizza se vším

Pizz najdete v Itálii celou řadu druhů, ale žádný Ital by na těsto nenaplácal to, co průměrný český restauratér. Třeba eidam místo mozzarelly, kečup místo rajčat nebo suroviny, které v Itálii nikdy neviděli. Třeba kyselé zelí, špekáčky nebo syrečky. Výsledný pokrm nemusí být nutně špatný, ale prostě už to není pizza. Dlužno dodat, že přeborníky v tomhle oboru nejsou jen Češi, nýbrž i Američané.

3. Tequila s citronem a solí

Pijete ji podle „starodávného mexického rituálu“, tedy s citronem a solí mezi palcem a ukazováčkem? Tak to vám barman nakecal pěknou blbost. V Mexiku to nikdo nezná. Tequila se tam sice občas opravdu pije se solí, ale ta se pak sype přímo do skleničky s ledově vychlazeným nápojem. A hlavně, kdo to kdy viděl, olizovat si jazykem ruku plnou bacilů.

4. Tiramisu z pomazánkového másla

Na chleba dobrý, do tiramisu nebrat. (Foto: bvv.cz) Na to se nedá říct nic jiného než: „Bože!“ Tiramisu se dělá z mascarpone, což je jemný krémový čerstvý sýr vyráběný ze smetany působením kyseliny vinné bez odstraňovaní syrovátky. Pomazánkové máslo je něco úplně jiného (především to není máslo). Proboha, kdy Babicu v Česku napadne zvolit pro výrobu „tiramisu“ pomazánku s příchutí česneku nebo šunky?! Už bychom se tomu ani nedivili...

5. Bramborový salát s majonézou a zeleninou

Bramborový salát v původním slova smyslu je směs vařených brambor, oleje, octa a soli. Všechno ostatní je tam navíc – mrkev, hrášek, okurka, točený salám, jogurt... Fajn, dávejte si do salátu třeba čokoládu, ale říkejte tomu pak „míchaný“ salát nebo třeba „šari–vari“, ne „bramborový“. To, co Češi považují za bramborový salát, v Evropě znají pod názvem Olivier nebo také ruský salát.

6. Rum z brambor

Český nápoj z brambor nebyl špatný, to zase prrr! Jen to prostě nebyl rum, protože rum je odevždycky tekutá nejen karibská lahůdka z kvašené melasy (šťávy z cukrové třtiny). Češi si tedy přisvojili něco, co jim nepatří, takže jim to bylo v roce 2003 právem zakázáno (nemyslíme bramborový nápoj, ale jen ten ‚ukradený‘ název). Asi jako kdyby někde v Barmě začali péct rohlíčkovité útvary z manioku a mletých ryb a říkali tomu „tradiční české vánoční vanilkové rohlíčky“.

7. Irská whiskey s ledem

Jameson, Tullamore Dew, Bushmill's, Old Midleton... To všechno se v Irsku pije bez ledu, ale dolité vodou v poměru 1:1. Čech si to nechá nalít „on the rock“ a ještě to takhle nahlas řekne, jen aby vypadal světově. Pak už to ale není irská whiskey, nýbrž „něco s ledem“. Duch nápoje, kultura jeho pití, to všechno bylo byl po staletí nějakým způsobem vyladěno. Když whiskey pijete jinak, je to asi stejné, jako kdybyste stradivárky strčili do lednice, pak je postavili ke kamnům a mysleli si, že na nich budete hrát jako Jaroslav Svěcený.

8. Čína z Pardubic

Česká „čína“, to jsou kousky masa a zeleniny dlouze, předlouze pražené v oleji s buráky. Důležité je nahňácat tam všechno koření, co doma najdete, přilít sójovku, worchester, kečup, hořčici... Česká „čína“ musí hlavně pořádně pálit. Jenže Čína je skoro stejně velká jako celá Evropa a v jejích různých částech se vaří stejně různě jako v různých částech našeho kontinentu. V zásadě lze rozlišit čtyři typy čínské kuchyně: severočínskou pekingskou, užívající místo tradiční rýže hodně těstovin, východočínskou šanghajskou, specializující se na mořské produkty, méně kořeněnou lehkou jihočínskou kantonskou kuchyni a nejvíce pálivou západočínskou sečuánskou kuchyni. A teď si zkuste představit, že by Číňan vařil „evropu“. Co by do ní asi dal? Islandské sledě smíchané s malínským křenem a ovčím sýrem z Balkánu? Když si chcete udělat autentické čínské jídlo, vyberte si nějaký lokální recept a přesně se ho držte. Jinak to prostě nebude „čína“, nýbrž „co jsem našel ve skříni a v lednici a co mně napadlo cestou ke sporáku“.

9. Pudink bez masa

V Česku je to škrobový prášek rozvařený v mléce s cukrem (a nějakou příchutí) a vychlazený. Milujeme ho, jen moc nechápeme, proč se mu říká anglickým slovem „pudink“. To byla totiž původně směs hovězího a skopového masa, rybízu, švestek, vajec, vína a koření. Během staletí se sice recept trochu změnil, ale pořád je v něm lůj, vařené jablko, strouhanka, vejce, kypřící prášek, kmín a další ingredience, které si v českém pudingu neumíme představit ani v nejbujnějších snech. Co kdybychom té naší pochoutce začali říkat třeba „mana nebeská“? I když to by vlastně taky nešlo, to bychom zas kradli z Bible...

10. Hustý guláš

To, co si dáváme v hospodě, je lahodně husté. Jenže Maďaři tomu říkají pörkölt, zatímco gulyás je u nich něco jako u nás gulášová polévka. A Maďaři to musejí vědět, když to skvělé jídlo kdysi vymysleli. Takže je to stejné jako s českým ‚rumem‘ – nezavrhovat, prostě jen přejmenovat.

11. Vídeňský řízek z vepřového

Přes celý talíř, jako „sloní ucho“. (Foto: vossko.de) Zapamatujte si to jednou pro vždycky: tence rozklepané telecí maso z kýty (ořechu) v trojobalu smažené na másle. Takže žádné vepřové na rostlinném oleji! To je „řízek“, ale ne „vídeňský“. V Rakousku je „Schnitzel nach Wiener Art“ něco jako ochranná známka – pod tímhle názvem vám v restauraci podle zákona prostě nesmějí nabídnout nic jiného, než jsme shora popsali. Chovejme se stejně precizně a svět bude přehlednější. Nebo byste snad chtěli jíst „pražskou šunku“ z kuřecího masa?

A TADY máte recept na dokonalá kuřecí křidélka Bufallo.