Antonio Vivaldi je jedním z nejproslulejších barokních skladatelů všech dob, přičemž jeho soubor čtyř houslových koncertů s názvem Čtvero ročních dob patří k nejhranějším klasickým dílům. Během života byl Vivaldi, známý jako Zrzavý kněz, velice populárním a uznávaným skladatelem. Zvláštní ironií osudu však i tento italský génius, který zvládal bravurně komponovat již ve 13 letech, ulehl v závěru života do prostého hrobu a v téměř úplném zapomnění.
Zrzavý kněz
Antonio Lucio Vivaldi se narodil 4. března roku 1678 v italských Benátkách. Vivaldiho rodina by se dala v určitém ohledu připodobnit k rodině Weasleyových z Harryho Pottera. Pro ty, kdo nejsou fanoušky urban fantasy z pera J. K. Rowling a zároveň Vivaldiho květnaté muziky, je však třeba dovysvětlit v jakém ohledu. Obvyklou barvou vlasů v obou rodinách byla zrzavá, což bylo také jejich specifickým znakem, a pro tuto skutečnost byli snadno rozpoznatelní. Antonio Vivaldi i jeho otec, jenž byl holičem a snad také hudebním skladatelem, svou tehdy „výstřední“ barvou vlasů také vyčnívali. Proto byl mimo jiné později Vivaldi označován jako „zrzavý kněz“.
Proč kněz? Vivaldi totiž mimo hudbu studoval také teologii a roku 1703 byl vysvěcen na kněze. Současně však trpěl vážným astmatem, a proto byl také osvobozen od povinnosti sloužit mše a po třech letech od vysvěcení zcela přestal být aktivním knězem. Vedle studia teologie mu bylo poskytnuto také intenzivní hudební vzdělání. A to neslo své úspěchy. Ve stejném roce, kdy byl vysvěcen na kněze, se stal také houslovým mistrem.
Vivaldi byl géniem, neuvěřitelným talentem a velice plodným skladatelem. Zdatně komponoval již ve 13 letech, nejproduktivnější však byl na počátku 18. století. Vivaldi skládal instrumentální i vokální hudební díla, opery, symfonie, sonáty i liturgické skladby. Brzy se stal velice žádaným hudebníkem, což mu však nezabraňovalo v jeho vedlejší pracovní náplni, tedy v pozici houslového mistra v benátském sirotčinci. Zde pravidelně hrával dva koncerty měsíčně. V letech 1723 až 1729 údajně zkomponoval téměř 150 koncertů.
Komponoval pro císaře, papeže i krále
Vivaldimu, stejně jako všem dalším soudobým skladatelům, diktovala v určitém směru nutnost. Nutnost skládat opery, které byly nejvýnosnější. V 18. století byla totiž opera jednou z nejpopulárnějších a nejoblíbenějších forem zábavy.
Operní začátky Antonia Vivaldiho však nebyly kdovíjak úspěšné. Tu měl problém s diváckým nezájmem, jinde s kritickým přijetím. Opera Arsilda regina di Ponto měla zase problémy s cenzurou, vůbec si nenotovala s lehce lesbickým motivem. Hrdinka Arsilda se v opeře totiž zamiluje do jiné ženy, o které předpokládá, že je mužem. Jak nadčasové, že?
Od roku 1718 Vivaldi komponoval na dvoře Filipa Hesenského, vévody Mantovského. Krom toho komponoval také pro papeže Benedikta XIII. v Římě, kde uvedl několik koncertů a oper. Roku 1725 se vrátil do Benátek a v jediném roce se mu podařilo uvést čtyři nové opery.
V tomto období zkomponoval také své opus magnum, tedy Čtvero ročních dob. Své nejvýznamnější dílo věnoval českému šlechtici Václavovi z Morzinu, jenž byl mecenášem umění a velkým podporovatelem Vivaldiho tvorby. V tu dobu byl na vrcholu své kariéry a pozvánky od šlechtických a královských dvorů celé Evropy dostával pravidelně. Komponoval pro francouzského krále Ludvíka XV., ale také pro Karla VI. Habsburského, císaře Svaté říše římské.
Poslední příznivec
I přes Vivaldiho značnou popularitu přišel na sklonku skladatelova života pád. Publikum se začalo generačně obměňovat, preferovalo modernější styly a Vivaldi byl zařazen do starého železa. Zrzavý kněz se dostal do finančních potíží a jelikož v té době ještě neměl možnost investovat třeba do bitcoinu, nezbylo mu nic jiného než rozprodat své partitury. A to za minimální ceny.
Snad posledním velkým příznivcem Antonia Vivaldiho byl císař Karel VI., a tak se Vivaldi vydal hledat potřebné štěstí a finanční prostředky do Vídně. Krátce poté, co do císařského města dorazil, císař zemřel. Těžká ironie osudu. Zanedlouho, 28. července roku 1741, následoval císaře na jednosměrnou cestu také Vivaldi. Pochován byl v prostém hrobě na nemocničním hřbitově ve Vídni jako řadový a obyčejný občan, a jeho hudba upadla na téměř 200 let v zapomnění. Znovuobjevena byla až v první polovině 20. století.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
