Raketoplán Challenger měl celou řadu problémů. Posádka byla během pádu při vědomí, zahynula až při dopadu na hladinu oceánu
Vyhledávání

Zkáze raketoplánu Challenger předcházela řada komplikací. Posádka byla během pádu při vědomí, zahynula až při dopadu na hladinu oceánu

Zdroj: Kennedy Space Center - http://grin.hq.nasa.gov/ABSTRACTS/GPN-2004-00012.html, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=530754

Výbuch raketoplánu Challenger otřásl před třiceti pěti lety doslova celým světem. Milióny lidí po celém světě se staly 28. ledna roku 1986 u televizních obrazovek svědky jedné z největších katastrof v oblasti kosmonautiky. Krátce po startu raketoplánu došlo k explozi, která posádku odsoudila k dlouhým minutám očekávání jisté smrti. Celá sedmičlenná posádka, včetně učitelky McAuliffeové, jež se mise účastnila v rámci programu Učitel ve vesmíru, při havárii zahynula. Start Challengeru byl ke konci ledna roku 1986 pro různé komplikace již několikrát odložen. O bezpečnosti mise se spekulovalo i onoho osudového dne.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 28.1.2021, 08:00

Vesmírné závody

Intenzivní vesmírné soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem skončilo již v sedmdesátých letech, k čemuž pravděpodobně nejvíce přispěla mise Apollo 11 z roku 1969, během které dva Američané Neil Armstrong a Edwin Aldrin úspěšně stanuli na povrchu Měsíce. Tím bylo dosaženo jedné z nejvyšších met a došlo ke zdánlivému klidu. V menší míře však vesmírné závody pokračovaly i nadále, jen se soupeřilo o méně významná prvenství a cíle.

K havárii raketoplánu Challenger došlo tedy v době, kdy už se do kosmu létalo víceméně „běžně“ a ta největší rivalita mezi kosmickými mocnostmi již pominula. Původním záměrem při konstruování stroje bylo využít jej k destrukčním testům, které se ale v tomto konkrétním případě brzy ukázaly jako nepotřebné. Stroj byl tedy ještě ve fázi výroby kompletně dodělán a přestavěn na plnohodnotný raketoplán schopný vesmírných misí.

Jednalo se o druhý raketoplán vesmírné agentury NASA, který se dostal na oběžnou dráhu Země. První mise raketoplánu v roce 1983 tedy skončila poměrně významným úspěchem, což bylo následně také příčinou toho, že se Challenger v letech 1983 až 1984 postaral o 85 % všech uskutečněných raketoplánových misí. Challenger byl ve své době jakousi vesmírnou vlajkovou lodí NASA.

Celkem se raketoplán zúčastnil devíti úspěšných misí, na které měla navázat i ta desátá z 28. ledna roku 1986. To by však nesmělo dojít k jedné z největších tragédií v dějinách kosmonautiky.

Odložený start jako znamení osudu

Cíle mise STS-51-L nebyly v souvislosti s „vesmírným závodem“ nijak zásadní, co do rozsahu úkolů se ale jednalo o velice důležitý let. Primárním cílem mise bylo vypuštění telekomunikační družice TDRS-B, ke kterému mělo dojít po několika hodinách od startu, a vypuštění družice Spartan/Halley, jež se mělo uskutečnit druhý den po startu. Posádka raketoplánu měla dále za úkol pozorovat a fotografovat Hallyeovu kometu, vykonat několik mikrogravitačních experimentů a postarat se o chod dalších experimentů, které připravili studenti vysokých škol na území celých Spojených států.

V souvislosti s tím se stala členkou posádky také učitelka Christa McAuliffeová, která se v rámci programu Učitel ve vesmíru měla postarat o netradiční vyučování přímo z oběžné dráhy. McAuliffeová byla vybrána z více jak deseti tisíc uchazečů a stala se tak oficiálně „účastníkem kosmického letu“.

Sedmičlennou posádku raketoplánu dále tvořili astronauti Francis R. Scobee, Michael J. Smith, Ellison S. Onizuka, Judith A. Resnik, Ronald E. McNair a Gregory B. Jarvis. Když se spolu s McAuliffeovou 28. ledna roku 1986 vydali k raketoplánu, nikdo z nich netušil, že jim zbývají poslední okamžiky života.

Osudovému dni, kdy k havárii došlo, však předcházelo i několik problémů. Start byl několikrát odložen. A k podobnému odložení došlo v souvislosti s Challengerem hned několikrát. Startovat se původně mělo 22. ledna, ovšem z důvodu opoždění jiné mise byl vzlet Challengeru o tři dny odložen. 25. ledna byl start mise odložen kvůli špatnému počasí a 27. ledna pro technickou závadu. Aby toho nebylo málo, start se o dvě hodiny pro závadu jednoho z počítačů odkládal i onoho osudového 28. ledna. Člověk by i řekl, že snad osud něco naznačoval. Při takto komplexních a extrémně náročných vesmírných misích jsou však podobné závady poměrně běžnou záležitostí a široká veřejnost jejich závažnost nemůže dost dobře posoudit.

28. ledna byly na mysu Canaveral naměřeny -4 °C, na což upozorňovala řada inženýrů. Kvůli nízké teplotě mohlo dojít k nepružnosti těsnění. Vzhledem k protestům proti startu Challengeru byla sjednána dvouhodinová tisková konference. Další odložení by ohrozilo příští naplánované mise, takže jednoduše nepřicházelo v úvahu. Mezi ohrožením vyšších zájmů a ohrožením posádky si vedení NASA naneštěstí vybralo ohrožení posádky. Důvodem byl také nedostatek předložených argumentů, které by dostatečně opodstatnily zrušení mise.

Exploze raketoplánu

Raketoplán Challenger startoval v 16:38 světového času. Celý kolos vážil přes dva tisíce tun a přiznejme si, dostat takovou váhu až na oběžnou dráhu Země není jako vyjet si na výlet vlakem. Jedná se o rozsáhlou a komplexní akci, ve které se musí nejen zohledňovat sebemenší detaily, ale také střízlivě přijímat kompromisy. Startu raketoplánu přihlížela i třída zmíněné Christy McAuliffeové. O to děsivěji pak působil tragický výsledek celé akce.

Po 73 sekundách došlo ve výšce necelých patnácti kilometrů k selhání těsnění nosné rakety, na což někteří inženýři upozorňovali již před startem. Raketa explodovala a odtrhla kabinu s celou posádkou od zbytku raketoplánu, načež se setrvačností dostala až do výšky necelých dvaceti kilometrů. Všichni na palubě si v tu chvíli již byli vědomi jisté smrti, která se však nedostavila současně s explozí, ale pravděpodobně až po pádu do oceánu. Volný pád kabiny s posádkou trval dvě minuty a čtyřicet vteřin, během kterých nabrala kabina takovou rychlost (334 km/h), že se při dopadu na hladinu oceánu chovala vodní plocha vůči padajícím částem raketoplánu jako pevný beton. O tom, že většina posádky byla během strašlivého pádu při vědomí, svědčí i použité dýchací přístroje. „Jsem přesvědčený, že přinejmenším velitelovi Scobeemu a pilotovi Smithovi bylo jasné, v jaké beznadějné situaci se nacházejí,“ konstatoval lékař a bývalý astronaut Joseph Kerwin. Všichni členové posádky, kteří během havárie Challengeru zahynuli, byli později prezidentem Reaganem označeni za hrdiny a NASA v důsledku této oběti přerušila až do roku 1988 lety všech raketoplánů.

Podobné články

Doporučujeme

Další články