Ne, nemyslíme si, že by byl titulek nadnesený. Mnohé z nás okouzlila Paříž, zvláště pak některé čtvrti, které mají svůj nezaměnitelný půvab, jako například Montmartre, který se nachází na kopci nad městem. Ale v Praze existuje čtvrť, jež je té pařížské podobná a ve spoustě věcech si s ní nezadá. Mluvíme samozřejmě o Žižkovu.
Žižkaperk, jak se mu dříve mezi místními říkalo, má stejně jako Montmartre obrovské kouzlo a příchuť určitého rebelství, bohémství a takové té lehké omšelosti v tom nejlepším slova smyslu. I tady najdete úzké, prudce se svažující uličky a také malebná zákoutí. Žižkov je prostě absolutně jedinečný a už dávno neplatí, že by se mu lidi měli vyhýbat, jak se kdysi říkalo v jedné lidové říkance.
Nejdříve vinohrady, pak husité
A přitom se zde ještě před 150 lety rozkládaly vinice, pastviny a pár zemědělských usedlostí. Změna nastala s populačním a průmyslovým boomem v poslední čtvrtině 19. století. To se čtvrť začala výrazně měnit. Výstavba nové městské části těsně za hranicí tehdejší metropole – ne, Velká Praha to tehdy ještě nebyla, to až mnohem později – započala již v roce 1865, ale jako samostatný urbanistický celek se na mapě Prahy objevila pod názvem Královské Vinohrady I až o deset let později. Oficiální název „Žižkov“, inspirovaný jménem slavného husitského vojevůdce, prosadil v roce 1877 činorodý stavitel a první místní starosta Karel Hartig. K přejmenování došlo právě 7. srpna toho roku. A výrazné vlastenecké cítění je zde cítit díky názvům ulic dodnes. Některé jsou pojmenované tak, že dobu husitskou stále připomínají. Jmenujme konkrétně například ulice Štítného, Prokopova, Táboritská, Husinecká…
Na město byl Žižkov povýšen dekretem císaře Františka Josefa I. v roce 1881, čímž byl odstartován jeho raketový růst – již deset let po této události zde žilo přes 42 tisíc obyvatel ve více než 750 domech. A právě v té době si rázovitá čtvrť vysloužila přezdívku pražský Montmartre. Určitě k tomu přispěli také místní obyvatelé. Žižkov si oblíbili dělníci, pražská galerka, studenti, ale také umělci ze všech možných odvětví. Žižkov je také spjatý s Jaroslavem Haškem, který tu jeden čas žil. Připomíná ho tady jezdecká busta na Prokopově náměstí. Vlastně ani není divu, že si pravověrní Žižkováci na svém bydlišti stále zakládají.
Fuj, panelová monstra
Po skončení druhé světové války pokračoval stavební rozmach. Projektovala se moderní dopravní i technická infrastruktura, Žižkov prostě žil svým jedinečným tempem dál. Pak ale přišla 80. léta a s nimi celá řada necitlivých bourání. Staré činžáky padaly k zemi a místo nich rostly jako houby po dešti šeredné socialistické paneláky, které čtvrť „zdobí“ stále. Naštěstí ale přišel rok 1989, sametová revoluce a s likvidací architektonických skvostů byl konec. Žižkov si mohl oddechnout. Díky neutuchajícímu entusiasmu místních se do něj opět vrátil jeho nezaměnitelný ráz, jeho kouzlo. Ano, je z něj dnes rezidenční čtvrť, nad kterou se vypíná Žižkovský vysílač, ale nekonvenční a veselý je pořád. Stále zde najdete neskutečné množství barů, kaváren, hospod.
Čtvrť žije ale nejen nočním životem, bohatá je i na kulturu. Svůj domov zde má například legendární Divadlo Járy Cimrmana. Kouzelné a nezaměnitelné jsou žižkovské pavlače a dvorky. Stín v parném létě pak poskytují parky, které zde také najdete ve velkém množství. Prostě Žižkov i nadále zůstává jedinečný, autentický, opravdický. A prý je to pražská čtvrť, jež nikdy nespí. Vlastně se ani nedivíme, že lidi, kteří zde žili a žijí, se cítí být patrioty natolik, že Žižkov nazývali jeden čas dokonce republikou.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
