Ananas není politika

Všichni víme, co znamená výraz guilty pleasure. Něco, co si užíváte, přestože byste neměli. Tahle fráze pochází až z osmnáctého století a tenkrát se kladl mnohem větší část na tu „guilt“ část výrazu. Dnes? Dnes se každý veřejně ke svým guilty pleasure přiznává a stává se z něj trochu vyprázdněný pojem. Nikoho ve skutečnosti netankuje, že posloucháte korejský pop, čtete brakové fantasy romány, milujete marvelovské filmy, užíváte si homosexuální BDSM a váš nejoblíbenější seriál jsou Vinaři. Všem je to úplně jedno. Ve všech odvětvích lidských potěšení si můžete dělat, co chcete, aniž by to pobuřovalo veřejnost.

Kromě jídla.

Jídlo se v Česku stalo odrazem vaší sociální bubliny, známkou společenské úrovně a k radosti Václava Klause téměř politickým statementem. Není to nutně jeho slavné levicové a pravicové jídlo, ale když vám řeknu, že si jeden na prezidentský volební meeting objednal avotoasty a druhý smažený gothaj s bramborem, nejspíš byste dokázali přiřadit jídla k jednotlivým kandidátům, že.

mohlo by vás zajímat

Rozběsněný dav v Praze zlynčoval živou sochu v domění, že jde o pomník slavného otrokáře

A to je špatně! Jídlo by nemělo být něco, co doplácí na rozdělení naší společnosti. Naopak je to něco, co by nás mělo spojovat. Je to základní lidská potřeba, která tisíci lety vývoje přerostla v jeden z nejvýznamnějších kulturních aspektů naší civilizace a je vyloženě hloupé dělit lidstvo na Mimibazar a Láďu Hrušku vs. lidi, co olizují šedesátikorunovou rýžovou zmrzlinu z Angelata.

V jídle neexistuje dobro a zlo! Určitě existují jídla, která byste nemuseli a neměli jíst. Ale když už prostě do sebe ten smažený gothaj s kaší tlačíte, tak by mělo aspoň pleasure převažovat nad guilt. Pusťte si na plný pecky Katy Perry, pokud vás baví, zakousněte se do pizzy Hawai a objednejte si kaťák.

Co ty na to, Zděňku?

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly a občas se zkrátka nějaká osoba, která chce pomoci, prostě nešikovně zasekne mezi ozubenými koly historie a nadělá víc škody než užitku. Henry Tandey, Robert Oppenheimer nebo v našem případě Zdeněk Pohlereich.

Je až paradoxní, jak tenhle na pohled lidový muž, který si nejde pro ostré slovo daleko, přispěl ke snobizaci všech hospod s televizním příjmačem. Jeho letitá kampaň proti devadesátkovému stylu stolování byla natolik úspěšná, že spálila poslední mosty mezi dvěma gastronomicko sociálními tábory. To jeho zásluhou zmizela jídla, která byla tak trochu debilní a podivně domácká, ale zároveň tak nějak zvláštně restaurační a profesionální.

Tak například, kam jako zmizel kuřecí plátek s broskví? Chcete mi říct, že na něj nikdy nikdo z vás nemá chuť?! Pokrytci, lžete si do (plněné kuřecí) kapsy! Kdyby nikdo neměl rád kuřecí plátek s broskví, nenabízeli by ho až do roku 2006 úplně všude. V Mostě se mu říkalo „kuře Kalifornia“ a v hospodě u silnice na Písek zase dávali dvě polokoule broskve, na ně rozinky a říkalo se jim „prsa paní domácí“. Debilní? Ano. Dal bych si to? Pravděpodobně!

mohlo by vás zajímat

Bolševník velkolepý je extrémně nebezpečná a invazivní rostlina, které se těžko zbavuje

A nejde jenom o kuřecí plátek s broskví, jde o všechno! Dezerty, například! Existuje ještě místo, kde dostanete zmrzlinový pohár? Ten pravý devadesátkový zmrzlinový pohár v tlustém skle na tlusté skleněné noze? Pohár se třemi příchutěmi zmrzliny, šlehačkou, polevou, zapíchnutou oplatkou a když Bůh dal, tak i deštníčkem nebo třpytivou palmičkou?!

A největší zločin, kterého se na nás Zdeněk Pohlreich dopustil, je vymýcení zeleninových obloh. Pro spoustu Čechů byly oblohy jediná zelenina, kterou do sebe dostali, jak byl rok dlouhý. Co bylo tak špatného na tom, že jsem ke svému řízku (nebo ještě lépe rybím prstům) dostal hromádku čínského zelí, dvě rajčata a vlnkovaně zakrojenou salátovou okurku?

Možná se domníváte, že tyhle doby jsou dávno pryč, ale to já odmítám. Já jsem se rozhodl věřit v osobní odpovědnost. Věřím, že člověk, který se nějak provinil, by to měl také napravit. Takže říkám: Vraťte nám oblohy, pane Pohlreichu! A zachraňte tím naši zemi!