Náš svět jsme běžně zvyklí považovat za spojitý. Čas plyne od rána do večera stále stejnou rychlostí a prostor se rozkládá “odněkud někam”. Když proto vyjdete ve dvanáct z hospody, nejdéle v jednu většinou dorazíte domů. Ale co kdyby se časoprostor nečekaně a podivně “zauzlil'? Pak byste sice ve dvanáct vyšli z hospody, ale už v jedenáct (tedy o hodinu dřív!) byste došli do Ulánbátaru, na Jupiter nebo do nějakého paralelního vesmíru. Magořina? Moderní kvantová fyzika to nevylučuje. Z tzv. teorie superstrun plyne, že náš trojrozměrný vesmír je jen podmnožinou vícerozměrného prostoru. Že si to neumíte představit? Jistě jste ale v dětství četli Čtyřlístek. Myšpulín, Fifinka, Bobík a Pinďa jsou dvourozměrné postavičky - mají jen šířku a délku. Svá dobrodružství zažívají na ploché stránce, aniž by je napadlo, že kniha je trojrozměrná, takže na další stránce je úplně jiný svět. Ten svět přitom leží jen nepatrný kousek od nich - stačí prostě jen přidat třetí rozměr - výšku.  

  Možná jsme na tom my lidé podobně jako obyvatelé Třeskoprsk. Podle některých fyziků je totiž náš vesmír trojrozměrnou “membránou”, plující v mnohem složitějším jedenáctirozměrném hyperprostoru. Všude kolem nás jsou další trojrozměrné vesmíry, “stránky”, jejichž existenci si neuvědomujeme. Čas od času se může stát, že se trojrozměrné membrány dotknou a dva paralelní vesmíry se na okamžik protnou. Možná to vysvětluje záhady typu UFO, zvláštních vidění, duchů a dalších podivností. Prostě jen došlo k otevření brány do jiného rozměru. Třeba do Dimenze X, obývané zlým Krangem, nepřítelem Želv Nindža... Zakřivení časoprostoru, vycházející z Einsteinovy obecné teorie relativity (1916), nabízí lákavé možnosti kosmickým cestovatelům. Pokud totiž vesmír opravdu připomíná kouli zmačkaného papíru, nemusíte zdlouhavě lézt až k okraji listu, abyste se dostali na druhou stranu. Dvourozměrná plocha papíru získá zmačkáním třetí rozměr - na první pohled velmi vzdálené rovinné body leží ve skutečnosti těsně u sebe. Papír pak stačí jen propíchnout jehlou. Proč by to nemohlo fungovat i s naším třírozměrným vesmírem, který “zmačkáním” časoprostoru získá čtvrtý rozměr? Na tomto fyzikálním principu fungují hypotetické červí díry - jakési tunely v časoprostoru dovolující elegantně překonat omezení dané rychlostí světla. Do vzdálených oblastí vesmíru pak nemusíte letět desítky let. Díky díře budete jako červ, který od stopky k bubáku jablka neleze po obvodu slupky, ale prokouše se zkratkou vnitřkem jablka.     Podobně jako červí díra funguje i warpový pohon, díky němuž dosahuje nadsvětelné rychlosti loď Enterprise ze Star Treku. Vytváří časoprostorovou bublinu - před přídí Enterprise časoprostor stlačuje, za zádí lodi ho naopak natahuje. Loď tedy vlastně stojí na místě a pohybuje se jen časoprostor kolem ní.     Jiný princip sci-fi pohonu využívá přesun do tzv. hyperprostoru nebo mimoprostoru. V něm loď překoná určitou vzdálenost, načež se vynoří na jiném místě našeho vesmíru, za dobu výrazně kratší, než je doba, kterou by k uražení stejné vzdálenosti potřebovalo světlo. V hyperprostoru totiž buď platí jiné fyzikální zákony (takže rychlost lodi tam může být nekonečná), nebo je hyperprostor výrazně menší než náš běžný prostor. Trochu to ale připomíná Švejka, který líčí svůj život v blázinci: „Taky jsem se tam sešel s několika profesory. Jeden mně vysvětloval, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, mnohem větší než ta vrchní..."   A co myslíte? Zvládli bychom zničit celý vesmír - sakumprásk se všemi dimenzemi?