Mexický fotograf Claudio Montesano Casillas se do některých bangladéšských ‚textilek‘ dostal a nafotil v nich snímky každodenní otřesné reality. Ukazují vyčerpávající rutinu, dupání po dětských právech a nebezpečí, které číhá na každém rohu.
Tyhle ‚továrny‘ bývají třeba jen v normálních obytných domech s malými místnostmi, kde jsou umístěny šicí stroje, ale často tu nejsou žádné nouzové východy, požární evakuační plány ani hasicí přístroje, protože tyhle výrobny nepodléhají oficiální celostátní kontrole požární a pracovní bezpečnosti.
Děti, které nemají čas chodit do školy, mají obrovské množství pracovních úkolů od výšivek a přidělávání flitrů přes barvení textilií k čištění strojů. Dělníci v těchto textilkách pracují šest až šest a půl dne v týdnu od rána do noci za minimální mzdu. Přespávají uvnitř továrny nebo si pronajímají pokoje v jejich bezprostřední blízkosti.
Podle organizace UNICEF „otročí“ v Bangladéši přibližně milion pracujících dětí ve věku od 10 do 14 let – jejich počet je ale mnohem vyšší, když se věková hranice rozšíří. Přicházejí z vesnic do měst hledat zaměstnání a sní o lepším životě.
V drtivé většině případů ale třou bídu s nouzí a brutálně dřou, aby měly na holé živobytí. Život mimo práci pro ně vlastně neexistuje. Kvůli pracovnímu vytížení děti jí, sprchují se a spí přímo v továrně a mají jediný půlden volna za týden. Paradoxně na jejich tvářích uvidíte úsměv častěji než na tváři špičkového manažera, který bere nesčetněkrát vyšší plat.
Továrny šijí částečně pro místní a indický trh. Zásobují ale i dobře známé a zavedené mezinárodní značky. Činí tak prostřednictvím subdodávek, které cílovým společnostem ztěžují přesnou kontrolu toho, odkud všechno jejich oblečení pochází. Většina známých oděvních značek totiž nechce participovat na dětském utrpení a vykořisťování. Bangladéšanům jde ale především o zisk...
Bangladéšská vláda shledala 80 % zdejších oděvních závodů bezpečnými. Podle generálního inspektora Syeda Ahmeda bylo v rámci vládní iniciativy podporované Mezinárodní organizací práce (International Labour Organisation – specializovaná organizace OSN usilující o prosazování mezinárodně uznávaných pracovních práv) prošetřeno 1 475 oděvních továren.
81 % z nich dodrželo stavební, požární i elektrické bezpečnostní normy. 37 továren nařídila vláda uzavřít kvůli nedostatkům v bezpečnosti a dalších 209 bylo upozorněno, že pokud okamžitě nezjednají nápravu, čeká je podobný osud. Zbytek čeká na posouzení a případné uzavření.
Na bangladéšské oděvní továrny se upřela pozornost v roce 2013, kdy si nenadálé zřícení továrního komplexu Rana Plaza v Dháce vyžádalo přes 1 100 obětí, z nichž většina byly právě chudé švadlenky. Možná si pamatujete na srdceryvnou fotku muže a ženy objímajících se i po smrti...
Až tato tragická nehoda vyvolala revizi bezpečnostních norem v továrnách a odhalila mnoho nedostatků v oblasti elektrické i požární bezpečnosti, ale i konstrukční nedostatky. Do oděvního průmyslu se od té doby v rámci zlepšení podmínek ‚nalily‘ stovky milionů dolarů. Nikoli však na platy otročících pracujících.
Textilní odvětví je v podstatě jediným zdrojem hospodářského růstu rychle se rozvíjející
bangladéšské ekonomiky. Export oděvů je hlavním zdrojem devizových příjmů. Bangladéš je společně s Čínou největším vývozcem oděvů západních značek, mezi které se řadí např. H&M, Zara, Gap, Benetton a mnohé další.
Výdělek v tomto průmyslu činí každoročně až 25 miliard dolarů, což je přibližně 637,5 miliard korun. V továrnách je za směšnou almužnu, odpovídající zhruba 1 500 korunám měsíčně, vydělávají přibližně 4 miliony lidí, většinou žen a často i dětí.
A TADY máte 10 šokujících fotografií, díky kterým své děti už nikdy nebudete nutit k práci.