Tyhle designové plakáty mají příjemně minimalistickou formu. Jejich obsah už tolik příjemný není. Jsou na nich totiž znázorněny nejčastěji diagnostikované duševní choroby. Počet lidí, kteří jimi trpí, stále stoupá.
Duševní choroby jsou stále trochu tabu. A to i přesto, že počet těch, kteří s nimi mají osobní zkušenost, narůstá alarmujícím tempem. Jaké to je trpět nemocí, která není vidět, ale její dopad je často výraznější než u bolesti fyzické?
Pár tvarů a barev – přesto jsou tato grafická ztvárnění mentálních onemocnění všeříkající. Vytvořil je grafik Patrick Smith, jehož cílem bylo ze složité podstaty duševních chorob „vycucnout“ jejich esenci a ztvárnit ji tak, aby byla jasná a čitelná v dnešním digitálním světě. Sám své plakáty přirovnává k tweetu nebo třeba PINu.
Jeho hlavním cílem ale bylo nastartování diskuze. Někteří kritici ho obviňovali, že jeho obrazy zjednodušují problém. Podle něj je ale i záporná kritika krokem správným směrem. Šlo mu totiž především o prolomení mlčení ohledně duševního utrpení.
1. OCD – Obsedantně kompulzivní porucha
Do jisté míry jí trpíme všichni. V momentu, kdy vám ale přeroste přes hlavu, je vhodné vyhledat lékařskou pomoc. Projevuje se tak, že dotěrné myšlenky na to, že jste něco neudělali správně nebo dostatečně, na vás útočí jak vosy. Vy pak, abyste se ujistili, že je všechno v pořádku, určitou činnost provádíte opakovaně a podle přesných rituálů. Několikrát zamykáte dveře, obcházíte praskliny v chodníku a neustále si myjete ruce až do úplného odření. Všechno musí být v naprostém pořádku. Přitom je potřeba uvědomit si, že pokud se chováte takto, v pořádku nejste vy.
Proč obsedantně kompulzivní? Obsese je utkvělá myšlenka, kterou si vsugerujeme, např. že nám chce někdo vykrást dům, kompulze je pak samotná akce – zkontrolování, zda jsou dveře zamčené. Co na tom, že před několika sekundami byly... Úzkost je zkrátka silnější než rozum.
2. Deprese
Slovo deprese pochází z latinského deprimere – složení slov de (dolů) a primere (tlačit), přesně přeloženo jako utlačovat nebo umlčovat. Pokud trpíte depresí, cítíte se jednoduše na dně. Jako „bonus“ pociťujete úzkost, pocity viny, bezcennosti, nízkou sebedůvěru, únavu, zhoršenou pozornost a soustředění. Každý s těmito pocity bojuje jinak. Někdo se uzavře do sebe, jiný je vzteklý a podrážděný. Receptory vnímající radostné podněty přestávají fungovat. Často nastupuje i cynismus. Deprese je plíživá a nebezpečná nemoc. Občas bývá nesprávně zaměňována s apatií, smutkem, leností a „blbou náladou“. Je ale potřeba ji léčit – antidepresivy a psychoterapií. Jinak se může nemocný dostat ještě níž než na dno...
3. Disociativní porucha (mnohačetná porucha osobnosti)
V hlavě člověka postiženého touto chorobou je pěkně živo. Osobnosti, které dominuje tato nemoc, se střídají jako na orloji. Každá si žije svým životem, má rozlišné vlastnosti, zvyky, historii i charakter. Často tak vedle sebe „žije“ agresor se submisivním tvorem. Jednotlivé identity se mohou lišit dokonce i po stránce fyzické, mohou být třeba praváci či leváci, trpět různými chorobami. Ten, v jehož hlavě se celé toto mikro i makro drama odehrává, často vůbec nic netuší. Tito lidé trpí nezřídkakdy i ztrátou paměti a nejsou si vědomi průniků jednotlivých identit ven. Navíc mohou trpět i nočními můrami, sebepoškozováním, agresivním chováním, sexuálními poruchami, poruchami příjmu potravy a spánku a také sebevražednými sklony. Kromě psychoterapie, kognitivně-behaviorální terapie, ale také třeba hypnózy, díky kterým je odstraněna příčina – tou bývá emoční stres, který nemoc odstartoval, se tato porucha léčí anxiolytiky (léky proti úzkosti) a antidepresivy.
4. Agorafobie
Tato úzkostná porucha bývá často mylně definována jako strach z otevřených prostranství. Jde ale spíše o strach z veřejných míst, kde by v případě potřeby bylo těžké sehnat rychle dostupnou pomoc. Agorafobici se tedy mohou v těžších případech bát opustit svůj bezpečný domov. Potřebují být ve své „bezpečné zóně“. Bojí se sami vyjít z domu, stát ve frontě nebo v davu, cestovat autobusem, letadlem, autem... Těmto pro ně krizovým situacím se často cíleně vyhýbají, případně vyžadují doprovod.
Název duševní nemoci etymologicky vychází z řeckých slov agora a fobos. Slovo agora ve staré řečtině znamená „kde se shromažďují lidé“. Lidé trpící agorafobií zažívají záchvaty paniky v moment, kdy se cítí nedostatečně chráněni, „uvězněni“, mají pocit, že ztrácejí kontrolu a jejich „bezpečná zóna" je v nedohlednu. Často kontrolují své fyziologické funkce, jednoduše se bojí, že zemřou. Stačí jim vyjít schody a zrychlený puls a dýchání je pak pro ně důvodem k záchvatu paniky. Agorafobie často udeří až po 30. roce života. V dětství nebo naopak ve stáří bývá vzácná. Často ji doprovází panická porucha. Mezi terapeutické postupy patří i cílené vystavování se situacím, které úzkostné pocity nastartovávají.
5. Narkolepsie
Při této chronické neurologické poruše není lidský mozek schopen správně regulovat cyklus spánku a bdění. Narkolepsií trpí i lidé, kteří prospí celou noc. Přesto upadají během dne zničehonic do spánku nebo trpí extrémní vůlí nepotlačitelnou ospalostí. Mohou trpět i hypnagogickými halucinacemi, při nichž je pro ně obtížné rozlišit, co je sen a co realita a také spánkovou obrnou, kdy je mozek ještě vzhůru, ale tělo není schopné pohybu či řeči, a kataplexií – náhlým „usnutím“ svalů, kdy se lidé trpící narkolepsií nemohou pohnout a komunikovat a někdy potřebují i pomoc okolí, aby mohli bezpečně dýchat. Narkolepsie je částečně dědičná. Lze ji potlačit pomocí léků a správné životosprávy, ale nelze ji kompletně vyléčit.
6. Anorexie
An – nedostatek, orexis – chuť. To je základ pojmenování duševní nemoci, která spočívá v odmítání potravy a zkreslené představě o svém vlastním těle. Patří mezi tzv. poruchy příjmu potravy. Nejčastěji jí trpí pubertální dívky. Ale nejen ty. Anorektičky (najdou se ale i pacienti mužského pohlaví) nejenže nejí, ale také cvičí jak posedlé. Kromě toho také občas zvrací, trpí průjmy, konzumují prášky na hubnutí, tzv. anorektika, a někdy i vatu, aby zahnaly hlad. Přestože to vypadá, že anorexie je civilizační chorobou posledních let, není tomu tak. Trpěla jí třeba i císařovna Sissi. V těžké formě může být neléčená anorexie i smrtelná.
7. Porucha pohlavní identity
V tomto případě je potřeba zásadně rozlišit tzv. transsexualismus a transvestitismus. Transsexuální lidé se necítí dobře ve svém těle, respektive touží po změně pohlaví. Pokud jejich touha po změně trvá minimálně dva roky, je možné přistoupit k léčbě na hormonální i chirurgické úrovni. Častější bývá u jedinců mužského pohlaví. Nejde při něm jen o tělesný vzhled a oblékání, ale i o pracovní náplň a aktivity typické pro sociosexuální roli. Transvestité na rozdíl od transsexuálů, kteří bývají většinou homosexuálně a někdy i asexuálně zaměřeni, jsou leckdy (obzvláště ti fetišističtí, kteří nemají tendenci se předvádět na veřejnosti) klasickými heterosexuály. A hlavně, což je důležité, na svém těle nehodlají nic měnit. Transvestité na rozdíl od transsexuálů netouží po nápravě „omylu přírody".
A TADY se podívejte na pět fotek čínských doktorů, kteří se klaní zemřelému, jenž daroval své orgány.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
