Kdo je proti tomu, aby byla „prdel“ zařazena do slovníku spisovné češtiny, je srab, pokrytec a ignorant!
Ve včerejším článku o hranicích prdele jsme vám položili anketní otázku, zda jste pro(ti), aby bylo slovo „prdel“ zařazeno do slovníku spisovné češtiny.
Zatím naštěstí převažují hlasy ‚pro‘, a to téměř desetinásobně nad těmi ‚proti‘ – a neberme raději v potaz další víc jak stovku z vás zastávajících názor, že si děláme prdel.
v tónině B-dur (tzn. že
v předznamenání jsou
2 ♭) napsaný pro komorní šestihlasý sbor.
Neděláme! Slovo „prdel“ patří nejen do slovníku spisovného jazyka, ale dokonce i do vysoké kultury. Alespoň u našich německy mluvících sousedů tomu tak je.
Jako důkaz nechť poslouží následující videozáznam koncertu, na kterém známý katalánský pěvecký sbor Cor Vivaldi provedl jedno ze slavných, třebaže jen příležitostně uváděných děl Wolfganga Amadea Mozarta: Leck mich im Arsch (česky: Vyliž mi prdel, či možná přesněji Lízej mě v prdeli).
Mozart tuto éterickou skladbu zkomponoval někdy v roce 1782 během svého pobytu ve Vídni. Bylo mu tehdy pětadvacet let, blížil se k vrcholu svého tvůrčího vzepětí a v tomto roce se též oženil, což vedlo k prohloubení rozporů s jeho otcem Leopoldem. Zda byl text inspirován radostnou událostí, tedy svatbou, nebo naopak téměř definitivním rozchodem s otcem, se asi již nikdy nedozvíme. Jisté ale je, že se na tu dobu (i na samotného Mozarta) jednalo o dílo tak pokrokové a geniální, že nebylo nikdy za jeho života provedeno, ba ani zveřejněno.
Teprve v roce 1799, více než sedm let po jeho úmrtí, poslala Mozartova vdova Constanze tento kánon do Lipska, aby zde byl vydán tiskem – přičinila ovšem poznámku, že text bude zřejmě třeba poněkud upravit. Vydavatel Breitkopf & Härtel tak (bohužel) učinil a změnil jak název, tak i stejně znějící první verš kánonu na Laßt froh uns sein (tedy poněkud jalové, nicneříkající a slabé „Buďme rádi“ nebo „Radujme se“).
Nemnohá pozdější vydání se ale (bohudík) vrátila zpátky k originálu.
Na kráse skladby snad nic nemění ani později objevený fakt, že autorem nebyl nejspíš Mozart, nýbrž český skladatel Václav Trnka z Křovic. Mohli bychom se proto právem chlubit, že se „prdel“ dostala do německého spisovného jazyka a ‚vysokého umění‘ díky nám, Čechům, kdyby to nemělo jeden háček: Trnka byl totiž autorem pouze hudby, ne původního textu, který podle všeho obstaral právě (tehdy po uši zamilovaný a zároveň s otcem rozhádaný) Mozart. Takže máme opět smůlu.
Pokud si myslíte, že se jedná jen o jakýsi historický výstřelek, pak vás musíme upozornit, že „prdel“ a jiná výstižná zvukomalebná slova hrají prim i v uměleckých dílech zcela nedávných a v současnosti frekventovaně hraných. Exemplárním případem budiž skladba Franka Zappy „Bobby Brown (Goes Down)“:
Zpívá se v ní toto:
Jestli tuhle věc neznáte, pak zřejmě málo posloucháte vysílání českého veřejnoprávního Radiožurnálu, protože tam ji jedou docela často, a to i do/odpoledne, kdy by to mohly slyšet děti – jak se to asi projeví v jejich ‚mravnostním‘ vývoji?
Zkrátka a dobře – „prdel“ a další ‚sprostá‘ slova se už dávno stala součástí naší kultury (byť prostřednictvím importu ze Západu) – akorát o tom asi málokdo ví, protože slovům Zappovy písně nerozumí, což se pravděpodobně týká i odpovědných pracovníků Českého rozhlasu, kteří ji do vysílacího plánu schvalují.
To ovšem vůbec nebrání tomu (ba právě naopak), aby se tato slova přítomná v našem kulturním prostředí dostala poprávu i do českých slovníků spisovných slov. Pokud jste tedy ještě nehlasovali v naší anketě, můžete tak učinit teď:
A nakonec se ještě podívejte, kdo si teď dělá prdel z Jihomoravanů.
Podobné články
Martin Miko
Arian Ebrahimi
Doporučujeme
Jan Fiedler
