Vzestup Alexandra Lukašenka: Jak se bývalý ředitel kolchozu stal poslední evropským diktátorem? – G.cz
Vyhledávání

Vzestup Alexandra Lukašenka: Jak se bývalý ředitel kolchozu stal poslední evropským diktátorem?

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

V současných dnech jsme svědky největší krize, jakou Bělorusko kdy poznalo. 26 let vládnutí autoritářského prezidenta Alexandra Lukašenka se možná konečně blíží ke konci. Jak se vlastně tento bývalý ředitel kolchozu stal posledním evropským diktátorem?

Arian Ebrahimi
Arian Ebrahimi 20.8.2020, 16:25

Se Sovětským svazem na věčné časy!

Osud Běloruska ve 20. století by se dal nejlépe popsat slovem „tragický“. Tento národ, který si během druhé světové války prošel jedněmi z nejhorších zvěrstev v lidské historii strávil století pod sovětskou (fakticky ruskou) nadvládou, která mimo jiné vedla i k Černobylské jaderné havárii, jenž kvůli geografickému umístění ve výsledku postihla nejvíc právě nevinné běloruské občany. Svou samostatnost pak poprvé v historii (nepočítaje krátkou epizodu po skončení první světové války) Bělorusové získali až během rozpadu Sovětského svazu v roce 1990, což bylo nakonec potvrzeno po podepsání tzv. Bělověžských smluv, kdy se zástupci Ruska, Ukrajiny, a právě Běloruska dohodli na rozpuštění největšího komunistického státu na světě.

Když pak došlo v prosinci 1991 v Nejvyšším sovětu Běloruské sovětské socialistické republiky k hlasování o ratifikaci těchto smluv, které s konečnou platností přinesly Bělorusku svobodu, hlasovali všichni poslanci pro. Všichni až na jednoho – jistého poslance jménem Alexandr Lukašenko. Tento bývalý ředitel kolchozu, který patřil k nejhlasitější zastánce setrvání Běloruska ve svazu s Ruskem, dokonce patřil jako jeden z mála k podporovatelům nezdařeného srpnového puče z roku 1991, kdy se radikální komunisté na poslední chvíli pokusili odstavit od moci Michaila Gorbačova a zastavit rozpad SSSR.

Tento řadový poslanec se pak v prvních nelehkých letech běloruské samostatnosti pasoval do role odhodlaného bojovníka s korupcí. Jako ve všech post-sovětských republikách i v Bělorusku si místní lid jen těžce zvykal na prudké snížení životní úrovně, které po rozpadu Sovětského svazu následovalo. Svůj podíl pak na tom měla i masová korupce, která se stala symbolem těžkých 90. let ve Východní Evropě. Právě Lukašenko se pak rozhodl stát tím mužem, který s korupčními politiky udělá rychlý proces – svým populistickým vystupováním a plamennými projevy pomalu ale jistě začal získávat mezi běžnými Bělorusy na popularitě.

Všichni kradou!

Na konci roku 1993 tak předseda protikorupčního výboru parlamentu obvinil na 70 vysoce postavených politiků z korupčního jednání, a to včetně tehdejšího předsedy Nejvyššího Sovětu Stanislava Šuškeviče (fakticky hlavu státu) a premiéra Vjačeslava Kebiče. Byť se později během vyšetřování ukázalo, že minimálně v případě dvou jmenovaných se jednalo o Lukašenkovy výmysly, stačilo toto vážné obvinění mezitím vyvolat hlasování o důvěře vlády, což nakonec vedlo k jejímu pádu. Šuškevič později vypověděl, že jeho obvinění z krádeže státního majetku se týkalo dvou krabic hřebíků, které si politik vypůjčil na opravu svojí dači.

V souladu s nově přijatou běloruskou ústavou byly červen a červenec 1994 vypsány v zemi první (a poslední) svobodné prezidentské volby, kdy došlo k posílení moci nově zvoleného prezidenta na úkor předsedy vlády. Souboj fakticky proběhl mezi dvěma kandidáty – populistickým Lukašenkem, který se pasoval do role nezkaženého muže mimo vrcholnou politiku a premiéra Kebiče, který sliboval zastavení ekonomické krize pevnějším semknutím s Ruskem, což potvrdilo i první kolo voleb, kdy se do druhého dostali právě tito dva muži. 10. července 1994 pak Lukašenko s 80 % všech odevzdaných hlasů drtivě porazil svého protikandidáta. Na otázku, koho si vezme za předsedu vlády pak nově zvolený prezident odpověděl, že najít toho správného premiéra bude jednodušší než najít mlékaře.

Je až úsměvné číst si tehdejší zprávy amerických i jiných zahraničních novinářů, kteří sice Lukašenka označili za populistu, ale přiznávají, že je jen dobře, že se do vrcholové politiky dostal nový hlas, někdo nezatížený korupčními skandály předchozích politiků. Zároveň pak zahraniční komentátoři chválili běloruskou vládu za transparentní a svobodný průběh voleb – sám Lukašenko pak ještě v den voleb ohlašoval, že nechal do volebních místností poslat na 20 000 svých vlastních pozorovatelů, kteří měli dohlédnout na to, aby volby byly opravdu svobodné. Ironie, že? Nadšení pak o 2 roky později vystřídala chladná realita, když si nechal Lukašenko v kontroverzním referendu udělit nové pravomoci a nechal změnit bílo-červenou vlajku (jež dnes vlaje na protestech) na sovětský zeleno-rudý prapor…

Podobné články

Doporučujeme

Další články