Společný předek primátů a delfínů žil asi před 95 miliony let. Když jsme se s nimi vývojově rozešli, přesunuli se předci delfínů do moře. Buďme rádi, že s nimi nemusíme sdílet souš. Delfíni jsou totiž pěkné svině.
Delfíni bývají často považováni za "duchovní zvířata". Čínský vědec Hsu Seng-sung je dokonce považuje za potomky mimozemské civilizace, která prý kdysi na Zemi našla útočiště před katastrofou na vlastní planetě. Delfíní kultura je údajně rozvinutější než naše a delfíni jsou mnohem inteligentnější než my. Jak to ten Číňan ví? Delfíni mu to sdělili telepaticky, když s nimi plaval v moři. A podělili se s ním i o další "hluboké pravdy"...
Máte doma cédéčko s ‚uklidňujícími’ hlasy delfínů, které připomínají spíš skřípot cirkulárky? Sníte o tom, že si jednou s delfíny zaplavete? Prý je to takřka mystický zážitek, a navíc to léčí autismus, duševní poruchy a rakovinu. Jenže tohle tvrzení nemá žádný vědecký podklad. Je to asi stejný nesmysl, jako kdybyste věřili, že vás vyléčí rochnění v rybníce plném kaprů. Jistý rozdíl tu ale je – kapři se vás na rozdíl od delfínů nebudou pokoušet zabít.
O agresivitě delfínů ví své třeba Marek Němec, který si v roce 2008 zaplatil ‚koupání s delfíny‘ na Kubě. „Nejdřív jsem dostal silný úder ocasní ploutví,“ řekl serveru iDnes. „Poté jsem ucítil silný náraz na hrudník.“ Delfíní samec zaútočil Němcovi přímo na srdce – díky zvukovému sonaru totiž zvířata ‚vidí‘ vnitřní orgány. Pak ho chytil za nohu a stáhl pod hladinu, takže se Němec málem utopil. Naštěstí ale zasáhl instruktor, který delfína zahnal údery obušku. Tohle ‚duchovní setkání‘ Němec přežil jen zázrakem. Kromě šoku si z něj odnesl ošklivě pokousanou nohu a rozsáhlé podlitiny na hrudníku.
Budou sedět v parlamentu?
Ještě pořád věříte povídačkám o tom, že delfíni zachraňují posádky ztroskotaných lodí? Že tonoucí podplavou, posadí si je na hřbet, dovezou ke břehu a na rozloučenou jim ještě zamávají ploutví? Možná se to občas stane. Příběhy nešťastníků, které delfíni naopak odtáhli z mělčiny na širé moře, už ale nemá kdo vyprávět. Že k tomu nejspíš čas od času dochází, naznačují případy napadení koupajících se lidí sexuálně vyhladovělými zvířaty. V červnu 2002 vzrušil Británii nadržený delfín Georges, který se na plážích u města Weymouthu pokoušel s plavci pářit tak vehementně, že jich několik málem utopil. V červenci 2003 proběhla americkými médii zpráva o sexuálním útoku delfína na herečku Demi Moore. „Delfíní sex je v podstatě znásilnění,“ říká kalifornská oceánoložka Miriam Goldstein. „Gang dvou až tří samců oddělí od hejna mladou samici a nutí ji k páření. Často jí nedají pokoj celé dny. Pokud odmítá, koušou ji, mlátí hlavami a drží pod vodou, aby se začala topit.“
Ekologisté se nám snaží namluvit, že se delfíni zásadně odlišují od ostatních zvířat a jsou našimi vodními ‚bratry‘. Je pravda, že delfíni mají velký a složitě stavěný mozek. To ale ještě není znakem inteligence – velký mozek má třeba i kráva. Některé aktivisty to ale vede ke snahám přiznat delfínům nejrůznější práva včetně statusu ‚osob‘. Podle amerického filozofa Thomase Whitea jsme si s delfíny rovnocenní. Další myslitelé by chtěli prosadit, aby delfíni a šimpanzi měli své zástupce ve světových vládách. Zkuste si představit, že by kromě Davida Ratha nebo Marka Bendy seděli ve sněmovně ještě další slizcí tvorové.
Delfíni mají ‚jména‘, tedy osobní zvukové charakteristiky, podle kterých se navzájem rozlišují. Poznávají sami sebe v zrcadle a chápou pojmové sekvence tvořící věty. Rozumějí asociacím a umějí si věci promýšlet předem. Mají schopnost empatie, umějí používat nástroje a dovedou spolupracovat v rámci hejna. Zamrazilo vás z toho? To samé dokážou i papoušci, opice nebo psi. Mnohem chytřejší než delfíni jsou třeba prasata. Ta jsou schopna porozumět nejen významům slov, ale i abstraktních obrazců. Mají komplexní sociální chování a ‚osobní identitu‘, založenou na rozdílech pachů jednotlivých členů prasečí tlupy. A když pašíka naučíte jednoduchou počítačovou hru, dosáhne v ní lepších výsledků než tříleté dítě. Vzpomeňte si na to, až se zakousnete do šťavnatého ovaru.
Krvavá zátoka
Asi největším propagandistickým kouskem obránců delfínů byl film The Cove (Zátoka), který v roce 2009 natočil bývalý fotograf časopisu National Geographic Louie Psihoyos. Snímek, který dostal Oscara za nejlepší dokument, vznikl v japonském městě Taidži. Každý rok tu probíhá velký hon na delfíny. Rybáři na loďkách zaženou tisíce zvířat do zátoky, kde je pak zabijí ranami železnou tyčí do páteře. Při přesném zásahu je delfín ihned mrtvý. Tento způsob porážky předepisují japonské zákony, protože je to humánnější, než kdyby rybáři zvířata podřezávali. Lov delfínů je v Japonsku legální úplně stejně jako v Evropě lov bažantů nebo jelenů. Rozdíl je jen vizuální a emoční – moře zrudne krví, takže to na první pohled vypadá děsivě. Právě proto se taky do Taidži sjíždějí ochránci zvířat z celého světa, pro které se zátoka stala ikonou domnělé lidské krutosti na ‚ubohých delfínech‘.
Louie Psihoyos vyrobil jednostrannou agitku ve stylu Hitlerovy propagandistky Leni Riefenstahl. Ukázalo se třeba, že najatí herci ve filmu záměrně dráždí rybáře a obyvatele Taidži necudnými posunky, aby je vyprovokovali k útokům na filmaře. Pak to vypadá, že Japonci jsou agresivní kreatury. Západní potápěčka ve filmu s pláčem popisuje utrpení ‚němých tváří‘. Vyšlo ale najevo, že při natáčení tohoto emotivního záběru zrovna žádný lov neprobíhal. Když prasklo, že podobných manipulací obsahuje film celou řadu, britský deník The Guardian se Japonců zastal. Citoval japonské rybáře, kteří říkají, že někdo jí krávy, a někdo prostě zase delfíny. Přesně tak odhalil kulturní šovinismus, na kterém je ochrana delfínů založena.
„To, co dělají Japonci, je neospravedlnitelné a neuvěřitelné mučení,“ řekla týdeníku Respekt americká psycholožka a advokátka delfínů Diana Reissová. Má pravdu – je to úplně stejné mučení, jaké doprovází vznik šunky, řízku nebo guláše na vašem talíři. Představte si, že by k nám vtrhla skupinka Indů, natočila libovolná česká jatka a pak by začala křičet, že jsme barbaři, kteří vraždí ubohé krávy – „nádherná zvířata nadaná vysokou inteligencí“. Uctívači skotu by mohli zmanipulovat světové veřejné mínění podobně, jako se to podařilo uctívačům delfínů. Japonci milují šťavnaté delfíní steaky. No a co? Je jen a pouze jejich věc, co mají na talíři. Pokud jim do toho chceme mluvit, jsme stejně necitliví hlupáci, jako by byli indičtí bojovníci proti našim šťavnatým hovězím steakům.
Úsměv? Ne, jen antropomorfizace
Pokrytectví delfíních advokátů nejlépe odhalují čísla. V Japonsku se každoročně uloví asi 23 000 delfínů a sviňuch. Dalších několik set kusů je každý rok zabito na Faerských a Šalamounových ostrovech, v Peru, na Havaji a na několika dalších místech, kde má pojídání delfíního masa kulturní tradici. Jen v Evropské unii je přitom každý rok ‚krutě povražděno‘ kolem 360 milionů prasat, koz, ovcí a skotu plus několik miliard kusů drůbeže. Nad smutným osudem delfínů proto může ronit slzy buď důsledný vegetarián, nebo totální cynik. Ve skutečnosti jsme totiž tisícinásobně větší barbaři než Japonci.
Základním problémem je, že zvířata poměřujeme svými předsudky. Na první pohled to třeba vypadá, že delfíni nemohou být zlí. Vždyť se stále smějí… Jenže to je typická antropomorfizace – nesmyslné přisuzování lidských vlastností zvířatům podle povrchních dojmů. Svaly obličeje ve skutečnosti delfínům neumožňují vyjadřovat emoce. ‚Smějí‘ se, i když se chystají vraždit vlastní mláďata. Delfíní ‚úsměv‘ je asi stejný nesmysl jako ‚krvelačně rozevřená tlama‘ žraloků. Ti se kvůli zvláštní anatomické stavbě musejí stále pohybovat a otevírat tlamu, kterou jim voda proudí k žábrám. Vypadá to, že se vás snaží kousnout. Divíte se, že kriticky ohrožení žraloci na rozdíl od ‚smějících se‘ delfínů ekologické aktivisty skoro nezajímají? Fundraisingovou kampaň Veřejnost by na jejich záchranu nedala ani pětník.
Poměřování přírody mediálními mýty a předsudky bývá někdy označována jako ‚disneyfikace‘. Názor na delfíny si totiž od dětství podvědomě tvoříme podle Filipa z komiksů Walta Disneye. Ten dobrosrdečný a laskavý mořský brach je ale stejně hloupě kýčovitý a sentimentálně nepravdivý jako Bambi, Lví král nebo 101 dalmatinů. Odvozovat od Filipa vlastnosti skutečných delfínů je podobná pitomost, jako kdybyste si mysleli, že se včely chovají stejně jako Mája s Vilíkem.
Zabíjejí vlastní mláďata
Podle dnes asi nejrozšířenějšího nesmyslu jsou delfíni mírumilovná a altruistická zvířata. Ve skutečnosti jsou to ale krvelačné bestie, které zabíjejí pro zábavu. Smutná pravda se ukazuje až během posledních dvaceti let. Zhruba od roku 1990 začali mořští biologové nacházet u pobřeží Skotska stovky mrtvých sviňuch – blízkých příbuzných delfínů. Na první pohled bylo zřejmé, že zvířata zemřela násilnou smrtí. Pitvy odhalily mnohonásobné zlomeniny žeber a páteře, rozsáhlé traumatické poškození vnitřních orgánů a vnitřní krvácení. Některé sviňuchy měly dokonce proražené plíce a svaly utržené od kostí. Něco je doslova umlátilo k smrti. Ale co?
Když byly na bocích jedné z obětí nalezeny otisky zubů, ukázalo se, že přesně pasují na tlamu delfína tuponosého. Turistům se pak podařilo nafilmovat útok několika delfínů na sviňuchu. Nejdřív ji vyhazovali nad hladinu jako míč. Když je hra přestala bavit, zabili ji několika údery zobákovitých spodních čelistí. Ty delfínům slouží jako výkonná zbraň. Pokud ve vodě vyvinou velkou rychlost a narazí čelistí do protivníka, je to jako rána kladivem.
Proč delfíni zabíjejí sviňuchy, je zatím záhada. Jisté je, že nejde o jejich kořist. Delfíni sviňuchy nežerou, a jakmile je zvíře mrtvé, ztratí zájem a plavou pryč. (‚Krutí‘ Japonci se tedy chovají pochopitelněji – zabíjejí delfíny kvůli masu.) Krutost delfínů není možné vysvětlit ani snahou odstranit potravní konkurenci, protože sviňuchy žerou jiné druhy ryb. Agrese bez příčiny je přitom v přírodě velmi vzácná. Mladí delfíní samci si možná na sviňuchách vybíjejí neukojený sexuální pud nebo trénují lov. Podle nejpravděpodobnějšího vysvětlení se ale prostě jen baví, stejně jako když gang dětí ze sídliště zmasakruje kočku. Počty zabitých sviňuch přitom od počátku devadesátých let prudce rostou. Zdá se, že delfíni si krutou zábavu mezi sebou doporučují.
Ještě děsivější věc ale v lednu 2008 odhalil televizní dokument Delfíní vrahové. Filmaři v něm popisují, že u břehů Severní Ameriky začalo moře vyplavovat mrtvá mláďata delfínů. Vědci si nejdřív mysleli, že je zabily rázové vlny ze zkoušek nových námořních zbraní nebo podmořské odstřely při instalaci ropných plošin. Pak se ale ukázalo, že mají stejná zranění jako mrtvé sviňuchy. Videozáznam ukázal delfíního samce, zabíjejícího mládě. Trvalo mu to tři čtvrtě hodiny. Počínal si velmi pomalu a systematicky, jako kdyby si to užíval…
Kdybychom delfíny poměřovali lidskými kulturními standardy (což by byl ale nesmysl, respektive jen další antropomorfizace), mluvili bychom o infanticidě. Naprostá většina společností posledních několika tisíc let ji odsuzovala jako absolutní zlo a neomluvitelný zločin. Jak se budete s tímto vědomím cítit při poslechu cédéčka s "léčivými" hlasy našich "vodních bratří"?
Chudáci žraloci!
Hysterie kolem ochrany delfínů navíc odhaluje, jak obrovsky se necháme manipulovat mediálními mýty. Na Západě delfíny v šedesátých letech zpopularizoval americký seriál Můj přítel delfín. Kdyby jeho tvůrci udělali hlavním hrdinou žraloka, světová veřejnost by se dnes dojímala nad smutným osudem paryb. Těm ale mediálně nesmírně uškodily Spielbergovy Čelisti – hloupý film plný nesmyslů.
Žralokům přitom na rozdíl od delfínů opravdu hrozí vyhynutí. Může za to obrovská obliba polévky ze žraločích ploutví. Bohatí Číňané, kteří věří v zázračně posilující vliv této lahůdky, jsou za jedinou misku polévky ochotni zaplatit až 400 dolarů. Celosvětový obrat obchodu s výchozí surovinou se odhaduje na 1,2 miliardy dolarů. Pro rybáře nemá žraločí maso cenu, takže jim prostě zaživa uřežou ploutve a zmrzačená těla hodí zpátky do moře. Riziko napadení žralokem je podle statistik menší, než že do vás uhodí blesk. Žraloci každoročně na celém světě zabijí méně než deset lidí. Rybáři za rok uloví desítky milionů žraloků. Početní stavy některých druhů se za posledních dvacet let snížily až o 90 %. ‚Krvelačné bestie‘ tedy nejsou oni, ale my. Žraloci by měli mít hrůzu z nás, ne my z nich.
A TADY máte 7 příkladů, že si navzájem říkáme názvy vykastrovaných zvířat.