Jeho jméno nebylo za komunismu moc známo, přestože sehrál důležitou roli v atentátu na Heydricha. Pravoslavný kněz pomáhal atentátníkům ukrytým v kryptě. Zůstal hrdý do konce, odmítl podat žádost o milost.
Narodil se 19. června 1908 v Olomouci do rodiny řídícího učitele Josefa Petřeka. Rodina byla velmi početná – měl ještě 8 sourozenců. Rodinné prostředí na něj i ostatní děti velice zapůsobilo – rodiče byli demokraté a vlastenci a ke stejným hodnotám vedli také své děti. Jeho sestry vzpomínají, že se jako malý staral o mladší sourozence a pomáhal jim, dovedl si získat lidi svou milou povahou. Po vzniku Československa se jeho rodiče přiklonili k pravoslavné církvi, předtím byli katolíci. Měli přátelský vtah s biskupem Gorazdem. Ten nabídl, že by jeden z potomků mohl studovat pravoslavnou teologii v Jugoslávii. Otec v této nabídce viděl příležitost ke kvalitnímu vzdělání a vybral z dětí právě Vladimíra. Na studia odjíždí v roce 1923, poté, co je dokončí, je pozván ke studiu pravoslavné teologie v Bělehradě. Vladimír byl v Jugoslávii velice spokojený, ale citové pouto k Československu jej táhlo domů, kam se vrací v roce 1933, již jako vystudovaný (ale nevysvěcený) kněz. Chtěl nastoupit kněžskou službu, ale čekala jej nejdříve ta světská – povinná vojenská služba. Poté mu již nic nebrání vykonávat to, co viděl jako svůj životní úděl – v prosinci roku 1934 byl biskupem Gorazdem vysvěcen na kněze a přijal místo pražského kaplana. Jako pravoslavný kněz se mohl oženit, v jednom z dopisů, které psal své manželce, se dočteme:
„Vždy je dobré býti tak trochu nevážným.“
Tato krásná věta vystihuje Petřekův charakter. Byl velice čilým člověkem a znal se se spoustou umělců a spisovatelů (například s Jaroslavem Seifertem a Jaroslavem Durychem). Chodil také na přednáškové cykly, které pořádali pražští dominikáni. Byl také činným v YMCA – Young Men's Christian Association – křesťanské sdružení mládeže, je možné, že právě zde se napojil na odboj. V roce 1939 začíná vydávat křestní listy Židům, aby jim takto usnadnil cestu do exilu. Největší zkouška jej však teprve čekala. Společně s Gorazdem a dalšími kněžími ukryli atentátníky v kryptě. Byl to právě Petřek, který nejvíce komunikoval s parašutisty v kryptě, zajišťoval jim jídlo, přinášel jim nové zprávy, vynášel jim také kbelík, jenž sloužil jako záchod. 18. června 1942 je v ranních hodinách Petřek zatčen. V poutech jej vlekli do kostela, kam vnikli přes kostelníkův byt. Gestapo drželo Petřeka před sebou jako živý štít. Prodloužil parašutistům život, jelikož zatajil, že se do krypty dá dostat i přes schody nacházející se v podlaze (resp. pod ní). Byl poté podroben krutému mučení, tomu přihlížel i K. H. Frank. Nakonec byl odsouzen k trestu smrti, nabízeli mu možnost odvolání, odmítl. Podle archivu šel na smrt hrdě v tichosti. Nakonec si připomeňme slova jeho sestry, která jsou nadčasová:
„Nic nepřijde samo, o všechno se musí bojovat, o svobodu zejména. Každá generace musí tím řetězem zatřást.“
ZDROJE:
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
